Ropa

Ropa bývá označována jako "černé zlato"

Graf indexu ropy Brent

Ropa je hnědá až nazelenalá hořlavá kapalina tvořená směsí uhlovodíků, která se nachází ve svrchních vrstvách zemské kůry. Ropný průmysl rozděluje černé zlato podle původu a často i podle hustoty. Nejvýznamnějšími a zároveň nejobchodovanějšími druhy jsou West Texas Intermediate (WTI) a evropská ropa Brent.

První zmínka o ropném vrtu pochází z Číny z roku 347, kde byla ropa využívána k získávání soli z mořské vody. Zprávy o černém zlatu později přicházely i ze Středního východu, západní Evropy a nakonec i ze Spojených států. V devatenáctém století byla ropa využívána především pro výrobu petroleje do svítilen a poptávka po komoditě stagnovala. Zlomovým okamžikem v historii byl vynález spalovacího motoru ve druhé polovině 19. století, který odstartoval ropnou mánii.

Kde se obchoduje s ropou?

Mezi nejobchodovanější patří West Texas Intermediate (WTI), která se obchoduje v USA, a Brent, za jejíž cenu se prodává ropa v Evropě. Nejdůležitějšími ropnými burzami současnosti jsou americká NYMEX (New York Mercantile Exchange, nově součást CME Group) a evropská ICE (Intercontinental Exchange, původně IPE). Ropa je obchodována v barelech (159 litrů). Velikost kontraktu je 1 000 barelů a cena je vyjadřována v dolarech za barel.

Kde se těží černé zlato?

Těžba probíhá po celém světě, nicméně nejvýznamnější ložiska jsou koncentrována na území několika málo států:

  • Saudská Arábie, která je zodpovědná přibližně za 12% celosvětové produkce,
  • Rusko – těsně za Saudskou Arábií,
  • Spojené státy s 8%.

Velmi významná je oblast Blízkého východu, která se podílí na celkové produkci 30,8% a současně disponuje největšími ropnými rezervami na světě ve výši 755 miliard barelů. Celosvětové rezervy jsou odhadovány na 1238 miliard barelů.

Zásoby ropy

Největší zásoby ropy se nacházejí v Saudská Arábi(260 mld barelů), následována Íránem. Třetí místo ve světových zásobách sice patří Iráku, ale z ekonomicko-politických důvodu zaostává v produkci, v té se zatím nedostal ani do první světové desítky producentů ropy.

Produkce ropy ve světě

V produkci ropy a vývozu si drží první místo Saudská Arábie následována Ruskem, USA. Norsko ve velkém ropu pouze vyváží. Největší spotřebitelem ropy jsou USA společně s Čínou a Japonskem.

OPEC

S Blízkým východem je spojena i historie organizace OPEC (Organization of the Petroleum Exporting Countries), která je mezivládní organizací sdružující 13 zemí exportujících ropu a podílí se na celkové světové produkci přibližně 40%. Celosvětová produkce činila v roce 2007 přibližně 86,6 miliónů barelů denně a spotřeba 85,2 miliónů barelů denně. Aktuálně potvrzené zásoby by tak měly při stávající spotřebě stačit asi na 40 let.

Základní faktory ovlivňující cenu ropy

Jednoznačně nejdůležitější je situace mezi nabídkou a poptávkou. Pokud dochází k přerušení dodávek ropy na trh (geopolitické vlivy, rozmary počasí, havárie, teroristické útoky, snížení těžby ze strany OPECu), potom reagují ceny prudkým růstem. Cena černého zlata je citlivá i na výši poptávky, která jde většinou ruku v ruce s ekonomickým vývojem hlavních spotřebitelů. Zvyšuje-li se při nezměněné nabídce poptávka, roste i cena. Situaci mezi nabídkou a poptávkou sleduje podrobně IEA (International Energy Agency), která pravidelně publikuje zprávy a statistiky dostupné široké veřejnosti na svých webových stránkách (www.iea.org).

Informace o ropě

Obsah:
Historie
Prapocátky využití ropy
Skromné zacátky
Rockefeller se prosazuje
Ropa se stává pojmem
Kavkazská ropa
Royal Dutch a Shell
Konkurencní boj Davida s Goliášem
Nafta na Stredním východe
Ropa v Persii
První svetová válka a období mezi válkami
Dohoda RED LINE
Blízký a Strední východ mezi svetovými válkami
Ropa a její úloha ve druhé svetové válce
ROPA – produkcní zeme zacínají zlobit
Suezská krize a co to provedlo s ropou
Vznik organizace OPEC
Šestidenní válka a ropa
OPEC se stala úcinnou zbraní
Válka Jom Kippur a ropný bojkot
Co prozradila konference OPEC v Daharu
Ropa ve 3. ctvrtletí 20. století
Kolik ropy ješte pro potrebu lidstva zbývá?


Historie ropy


Ropa bývá casto nazývána černé zlato. Je přirovnávána ke zlatu z důvodu bohatství, které vlastníkům ropy od začátku využívání přinášela a stále přnáší.

Je záhadná nejen způsobem, jakým vznikla, ale i tím, kde ji hledat a k čemu ji nejlépe využít, svým vlivem na technický a společenský rozvoj lidstva, tím, co dokázala natropit nejen v historii, ale i dobách nedávno minulých, a nakonec i tím, že nevíme, jak dlouho ji ješte budeme moci získávat. Jisté je snad pouze to, že existují důkazy o využívání ropy človekem již pred 6000 lety. Nad způsobem, jak a z čeho ropa vznikla, si lidstvo lámalo hlavu od doby, kdy ji poznalo, a pres veškerý vědecký a kulturní pokrok to není úplně jasné dodnes.

Pokud vynecháme ruzná romantická tvrzení, jako například to, že ropa je krev obrovitého sedláka Thyrsa, kterého na rímské silnici v Tyrolích mezi Seefeldem a Zirlem zabil rytír Haymo, setkáváme se s pokusy o mnohem racionálnejší vysvetlení jejího puvodu.

Podle jedné domněnky pochází ropa z lávy zemského nitra; podle jiné se k nám dostala ve forme spadu z vesmíru.
Na posledně jmenované teorii věda pomerně dlouho trvala, neboť se odvolávala na spektrografická zjištení, že v atmosfére velkých planet a v plynovém obalu komet je ve velkém množství obsažen metan. Otázkou však je, jak by metan mohl projít zemskou atmosférou, aniž by se vypařil, neboť podobné látky nebyly v žádném meteoritu nikdy nalezeny.

Další docela vědecky působící teorie tvrdila, že ropa vznikla z karbidu kovu ve vulkanickém prostředí uvnitř země.
Slabým místem této hypotézy se stal fakt, že ropa se ve vulkanických oblastech primárně nevyskytuje a že ve směsi uhlovodíku ropy se nacházejí kromě jiného i složité odvozeniny organických látek jako chlorofylu nebo červeného krevního barviva hemoglobinu.

V dnešní době převládá teorie, že ropa vznikla z uhlovodíku, tuku a bílkovin malých živočichu a rostlin za současného vlivu bakterií, enzymu, vysokých tlaku a teplot v zahnívajícím bahneě mělkých pobřežních vod dávných
moří. V tomto slaném prostředí probíhá proces rozkladu bez dostatku kyslíku. Nedostatek kyslíku v mořské vodě v tehdejších mělkých zálivech byl zapříčiněn také tím, že v predpokládané době vzniku ropy neexistovaly tzv. polární ledové čepicky, které ovlivňují vznik mořských proudů a tím zlepšují okysličování vody v oceánech. Ve snaze ověřit si správnost této teorie byly provedeny pokusy se smícháním ruzných organických látek jako rybí tuk, lněný olej, včelí vosk, celulóza, terpentin a kaučuk při nedostatku kyslíku. Po přidání vodíku byla získána látka, která nelibě zapáchala a svou barvou, olejovitou konzistencí a vlastnostmi připomínala ropu.

Místem vzniku ropy jsou tedy pravděpodobně usazeniny bahna, do nichž v ohromných množstvích napadala či v naplaveninách tehdejších řek byla nanesena mořská fauna a flóra té doby. Přesto se však 90 % vytežitelných
zásob ropy nenachází v těchto usazeninách, ale v sedimentech pískovce a vápence, tedy v tzv. sekundárních nalezištích.

Sem byla ropa vytlačena buď pohybem zemských vrstev, nebo se sem vzhledem ke svým vlastnostem dostala
vzlínáním. Vetšinou jde o oblasti geologických zlomů či o oblasti, které vznikly posunem zemských vrstev. Stalo se tak před mnoha desítkami až stovkami milionu let. Odhaduje se, že 58 % nalezišť se nachází v terciárních vrstvách.


Typickou oblastí vzniku ropy byla oblast Perského a Arabského zálivu, která byla v době terciéru zaplavena klidným mořem s velkým množstvím ryb. Práve v této oblasti se s ropou lidstvo odpradávna setkávalo. Jedna z nejstarších zmínek o ropě a jejím využití pochází z Mezopotámie. Podle Starého zákona dostal Noe pred 6000 lety před pricházející potopou pokyn od Boha „postavit ze dřeva loď s komorami a zevnitř i zevně ji vysmolit naftou”.

Slovo „nafta” je sice chaldejský výraz pro smůlu, ale v Mezopotámii nebylo tolik smuly, kolik jí Noe potřeboval, proto se mohlo jednat jedině o “smůlu ze země”. A ta v mnohých místech této oblasti ze země volně vyvěrala a když zoxidovala, byla z ní výborná lepicí a těsnicí hmota.


Starý zákon však není jediným zdrojem našich znalostí o ropě z té doby. Známý epos o Gilgamešovi, který je o 1000 let starší než Starý zákon, se také zmiňuje o potopě a o příkazu boha hlubin Eu postavit loď pro lidi a zvírata. Král Gilgameš byl dokonce technologicky dále než Noe, když popisoval: „Vzal jsem Kuupri, vlil jsem jej do pece a natřel jsem s tím vnitřní i vnější stěny lodi.”


Snadno uhádneme, že zatímco Noe zřejme pracoval s bitumenem tak, jak vyprýštil ze země, Gilgameš vlastně uskutečnil „rafinerské zpracování” tím, že z bitumenu oddělil lehčí frakce. Tedy nic nového pod sluncem, i když my
to dnes dovedeme o něco elegantněji.

Je možno namítnout, že epos o Gilgamešovi se dlouho předával jen ústní tradicí a sepsán byl až mnohem později, ale i sumerské hliněné tabulky z doby 3000 let před Kristem obsahují výrazy olej z bitumenu či přírodní bitumen, jež označují ropu. V klínovém písmu se ropa označovala jako „ia-kur-ra”, ale klínové písmo znalo také výraz „assir”, což je svítící voda, tedy nepochybně lehký olej.


V záveru této části pripomenme ješte jeden historický pramen. Když královna ze Sáby dávala hádanky Šalamounovi, zeptala se ho: „Co je to? Prach země vyteče jako voda a osvětlí dům.” A moudrý král bez váhání odpovedel: „Nafta.”

Počátky využití ropy


Ropa měla již od pradávna různé využití. Ve starém Babylonu ji používali jako maltu pri stavbách (stavební materiál Babylonské veže byl spojován ropou podobně jako při stavbě Velké čínské zdi) a 1200 let před naším letopočtem na dvoře krále Nabuchodonozora našla ropa uplatnění v olejových lampách s knotem. V Egyptě se bitumenová hmota využívala k balzamování mumií.

Na indickém subkontinentu ropa sloužila jako palivo pro ohřívání vody. Vzhledem ke svým vlastnostem nemohla ropa uniknout pozornosti vojenských kruhu. Oslavování vítězství Alexandra Velikého po dobytí města Ekbatana slavnostními ohni z hořící ropy můžeme chápat ješte jako celkem mírumilovné využití ropy ve válecných konfliktech. Také využívání hořícího zemního plynu k náboženským účelum v Persii, na Kavkaze a dokonce i v carském Rusku v podobě tzv. „svatých ohňu” bylo vcelku nevinné.


Nepočítáme-li hořící šípy (vlákno nasáklé ropou), ropu do bitev nasadili ve velkém stylu až Číňané. Vyráběli hliněné nádoby, které naplnili ropou, jež se při nárazu rozbily a jejichž obsah se prostřednictvím zápáleného knotu vznítil.

Novátory v tomto směru však byli Řekové, kteří si vzali na pomoc chemii. Prišli totiž na to, že nehašené vápno může ropu snadno zapálit, protože teplota vápna pri hašení je vyšší než zápalný bod ropy. Později svůj objev ješte vylepšili přidáním síry, pryskyřice, oleje a soli a touto směsí plnili spodní část dvoudílné hliněné láhve. Když se hozená láhev nárazem rozbila, obe zápalné části se spojily a výsledkem byl velký plamen.

Ješte strašnejší úcinek prineslo „vylepšení”, které vynalezl jistý Callinicos, snad Syran, roku 650 našeho letopočtu. Použil vynálezu sací pumpy svého krajana Ktabiose, a tak vznikl plamenomet s velkou ničivou silou pod názvem „řecký oheň”. Proč řecký, to není zcela jasné, protože jej používala hlavne ríše Východořímská, která se tímto zpusobem dokázala dlouho bránit nepřátelským nájezdům.

Známá je například porážka cara Igora, který při obléhání Cařihradu prišel vinou této zbraně asi o 1000 lodí. Tato zbraň byla natolik ničivá, že ji Lateránský koncil rytířstva západoevropských zemí v roce 1139 zakázal používat. Tento zákaz se dodržoval bezmála 800 let až do vypuknutí první světové války, kdy se plamenomety začaly opět používat.


Ropa však našla i mnohem důstojnější využití. Již Babyloňané používali proti různým vyrážkám mast ze směsi piva a ropy. Již pred 3000 lety existovalo u jezera Van (dnešní východní Turecko) jakési sanatorium, ve kterém se léčil revmatismus olejovými zábaly. Čínané dokonce předepisovali ropu i vnitřně proti chorobám žaludku a střev a vyráběli z ní i oční masti.

Zákaz „řeckého ohně” jako válečné zbraně způsobil na dlouhou dobu pokles zájmu o ropu a o její zpracování, i když ne zcela. V té době panoval v Evropě temný středověk a ropa byla v důsledku papežského prokletí považována za dílo dáblovo.

Vracející se križáci však ze svých výprav prinášeli na starý kontinent nejen informace o ropě, ale dokonce v malém množství i ropu samotnou, a tak se jí některí Evropané zabývali i po Lateránském koncilu.


Nejednalo se ale pouze o alchymisty, kteří v ní hledali kámen mudrců, což v podstatě znamenalo vylepšování destilacní techniky, ale byli to zejména lékaři, mnichové a šarlatáni různého ražení, kteří z ropy vyráběli masti, „zlato” a ruzné „elixíry lásky”. V této době se ropa nedovážela z Persie, nýbrž se nacházela i na několika místech v Evropě, kde samovolně vyvěrala ze skal a ze země.


Mnichové z kláštera na jezere Tegern (jižně od Mnichova) již v 16. století našli ve svém okolí skálu, ze které odkapávala ropa, a až do 18. století ji sbírali a prodávali jako prostredek proti dně, bolestem uší a kožním onemocnením.

Nazývali ji podle jména svého kláštera Quiriusöl a v nejlepších dobách produkovali až 40 litru denně. Není bez zajímavosti, že v moderní době se o toto naleziště zajímala i firma SHELL. Představitelé města Wiesse však dali přednost jinému využití tohoto přírodního nálezu - zřídili zde prosperující sirné a jodové lázně.


V Tyrolsku se ve stejné době vyráběl z ropy tamních nalezišt známý ichtil. Menší množství ropy se nacházelo také v Alsasku a v severním Německu. V této oblasti se z ropy vyráběla prevážně mazadla na vozy. Události spojené s využitím ropy v Evropě dostaly spád v druhé polovině 19. století, kdy byly provedeny první vrty v Lüneburgské stepi (Lüneburger Heide). Ropa tehdy sice nalezena byla, ale musela to být Amerika, která nám ukázala, že ropa muže sloužit i jiným úcelum, než jsou jen masti a mazadla.


Průmyslové počátky využtí


V polovine 19. století pokrocil rozvoj prumyslu v Evrope natolik, že bylo
treba stále více mazadel a oleju pro stroje. Ani železnici, která nahradila drívejší
kocáry, osvetlení svíckami a lampami na repkový olej príliš neslušelo.
Vzhledem k tomu, že hlavním zdrojem paliva byl tehdy repkový olej a velrybí
tuk, bylo nutné hledat nové suroviny. První, spíše výjimecné pokusy
o osvetlení ulic ropnými lampami byly ucineny v roce 1816 v polském
Drogobyczi a v roce 1857 v Bukurešti.
Cas ropy, ackoliv byl již za dvermi, stále neprišel, a tak se využívalo
uhelné smoly. Velmi významnou událostí se stal nový patent skotského chemika
Jamese Younga, na jehož principu se zpracovávalo hnedé uhlí
na kerosin. Tento patent dal vzniknout rade rafinerií v Evrope i v Americe.
Kerosin prinášel slušný zisk, nebot byl cistší a dával více svetla než velrybí tuk
(ostatne byl nejvyšší cas, protože pocet velryb v té dobe rapidne klesal).
S kerosinem souvisí také použití prvního marketingového triku v této
branži, který posloužil ke zvýšení odbytu tohoto produktu. V Rakousku byl
vyvinut nový typ kerosinové lampy, kterou zacala ve velkém množství
a za nízkou cenu prodávat kanadská firma North American Kerosin Light Co.,
aby tak prispela k vetšímu odbytu dražšího kerosinu.
Pro úplnost je treba dodat, že v Americe byla výroba kerosinu z uhlí brzy
nahrazena destilací trinidadského bitumenu z tamních asfaltových jezírek.
Prihlašoval se však již nový konkurent s typickou americkou budoucností.
V padesátých letech minulého století farmári v americké Pennsylvánii pri vrtání
studní na vodu casto naráželi na ropu, pro kterou se marne hledalo jiné využití
než jako lécebného prostredku proti revmatismu, dne, vyrážkám, cholere
a podobne. Stejné starosti mel i významný obchodník v této branži Samuel Kier.
Pokoušel se využít ropu k osvetlení, ale to se mu vubec nedarilo, protože ropa
kourila mnohem více než velrybí tuk. Proto se Kier dal dohromady s neznámým
chemikem z Pittsburgu a spolecne hledali v podzemní laboratori rešení.
Po mnoha neúspeších, vcetne výbuchu celého zarízení, se jim podarilo najít
destilacní metodu produktu, který se mohl smele merit s kerosinem získaným
z uhlí nebo z bitumenu.
Samuel Kier však ješte nebyl tím, kdo odstartoval velkou honbu za ropou.
O úspešne provedené destilaci ropy se dozvedel právník George H. Bissell,
který se chopil príležitosti a založil akciovou spolecnost Pennsylvania Rock Oil
Company, pro niž pronajal v okolí mesta Titusville v Pennsylvánii v blízkosti
nalezišt pana Kiera pozemky o rozloze 150 jiter, tj. asi 70 hektaru.
10
Nejslavnejším se však stal jeden z malých akcionáru této firmy, Edwin
Laurentin Drake, který dríve prošel ruznými povoláními - pracoval jako lodní
stevard, obchodní zástupce ci vlakový pruvodcí. Do akciové spolecnosti vložil
veškeré své úspory, bylo to asi 250 dolaru, a protože se tím financne vycerpal,
nechal se od Bissellovy spolecnosti najmout do Titusville jako hledac ropy.
Drake byl trochu neuhlazený a aby pusobil ponekud duveryhodneji, Bissell jej
v Titusville predstavil jako plukovníka. V dusledku této malé lži bylo jeho
prijetí, které se odehrálo 15. kvetna 1858, velmi uctivé. „Plukovník“ Drake si
najmul místního kovárského mistra Williama Smithe a k obveselení celého okolí
se pustili do vrtání. Nikdo nechtel verit, že je možné ze studní težit cistou ropu.
Více než rok bylo úsilí plukovníka Drakea neúspešné. Nacházeli jen
cistou nebo nejvýše zaolejovanou vodu, i když na mnoha místech v okolí ropa
prosakovala ze zeme samovolne. Když akcionári v Pittsburgu již ztráceli duveru
v úspešný výsledek celé akce, narazil „bláznivý Drake“ 25. srpna 1859
v hloubce 21 metru na ropu, která z vrtu vytékala ve znacném množství. Když
s kovárem Smithem nainstalovali cerpadlo, získávali denne 5000 litru ropy. Ta
se tehdy prodávala za 20 dolaru za barel (= 159 l), což pro spolecnost znamenalo
znacný zisk, aniž by bylo nutno krome otácení „kohoutku“ hnout prstem.
Tato událost samozrejme vyvolala obrovský zájem a masový príliv
hledacu ropy v Titusville na sebe nedal dlouho cekat. Pres noc se z ospalého
drevorubeckého mestecka stalo doslova pulzující mesto s 15 tisíci obyvateli.
Jejich morálka byla sice nízká, ale jejich spotreba whisky abnormálne vysoká.
Možná se práve ted ptáte, proc sem pleteme whisky, ale ta byla velmi duležitá.
Prázdné sudy od whisky o obsahu 159 litru se totiž používaly jako obal na ropu,
a tak se toto množství tehdy stalo a dodnes zustává jednotkou míry v obchode
s ropou.
Netrvalo dlouho a ropa dostala prezdívku „tekuté zlato“. Nicméne mezi
ropou a zlatem je velký rozdíl, a to nejen fyzický, ale zejména v tom, že
nalezište zlata se vyskytují vzácneji a jeho využití je víceméne omezené a svým
zpusobem vznešené, a proto je i jeho cena pomerne stálá. Naproti tomu ropa se
objevuje v mnohem vetším množství a její cena se velmi brzy stala predmetem
nabídky a poptávky. Tak se stalo, že již v roce 1860 cena ropy klesla na pouhé
dva dolary za barel a v dobe obcanské války klesla docasne až na 10 centu, a to
vcetne sudu!
Pocátecní ropný boom se rychle rozšíril po celé Pennsylvánii. Nová
sídlište vznikala a zanikala podle toho, jak tekla nebo netekla ropa. Na jednom
vrtu bylo možné vydelat až 1,5 miliónu dolaru, ale nepodarenými obchodními
transakcemi ci investicemi bylo možné o ne obratem prijít. Rychlý cenový
11
pokles ropy privedl k bankrotu i chytrého právníka Bissella. „Otec ropného
prumyslu“ Drake, který vlastne položil základ nejmocnejšího a nejbohatšího
prumyslového odvetví sveta všech dob, rovnež zkrachoval a v roce 1880 zemrel
jako žebrák.
Brzy se ukázalo, že ropný prumysl není pro drobné individualisty, ale že
musí být veden energickými, tvrdými a bezohlednými lidmi, kterí mohou svým
pevným postavením zajistit komplexní cinnosti v této oblasti, tj. vcetne dopravy,
skladování, rafinace a dalšího zpracování. Nastává tedy doba pro silné jedince,
kterí dokáží v tomto novém prumyslovém odvetví vybudovat silné
a konkurenceschopné svetové firmy.
12
4. Rockefeller se prosazuje …
Jméno John Davidson Rockefeller (1839 - 1937) je dodnes spojeno
s Rockefellerovou financní skupinou, která je jednou z nejvlivnejších financneprumyslových
skupin nejen v USA, ale i na svete. Dnes kontroluje nekolik
desítek predních spolecností v ruzných oborech hospodárství (ropa, chemie,
elektrotechnika, doprava, papír, cukr a po 2. svetové válce také letecký
a raketový prumysl).
Vzestup J. D. Rockefellera muže být oznacen obecne za produkt pomeru
v americkém hospodárství ve druhé polovine 19. století a v ropném prumyslu
zvlášte. J. D. Rockefeller, ackoliv byl velmi silne nábožensky založen, se
vyznacoval velkou tvrdostí a bezohledností vuci svým konkurentum
i partnerum, ale soucasne projevil výjimecný obchodní talent a odvahu riskovat.
Stal se postupne neporazitelným a cesta k jeho ropnému impériu byla cestou
lemovanou úspechy. Jak to všechno vlastne bylo?
Již jeho otec, W. A. Rockefeller, „doktor z vlastní milosti a vehlasný
lécitel rakoviny“, byl, i když neprímo, spojen s ropou. Vyrábel a obchodoval
s medikamenty na bázi ropy proti revmatismu, rakovine a plicním chorobám.
Ale takových mastickáru behalo po Americe mnoho. Syn J. D. Rockefeller byl
šikovnejší. V osmnácti letech založil s anglickým pristehovalcem Mauricem
Clarkem obchod s petrolejem do lamp. Hodne vydelali behem války Jihu proti
Severu (secesní válka 1861 - 1865) a úspešne investovali do jedné z nekolika
rafinerií ropy v Clevelandu. Naštestí do té, ve které jiný Anglican, Samuel
Andrews zavedl novou, mnohem výhodnejší výrobní technologii. V roce 1865
již zpracovávali 20 tun ropy denne, což bylo více než všechny ostatní rafinerie
v Clevelandu dohromady. To však Rockefellerovi nestacilo, nechtel už být jen
nejvetším, chtel být jediným. Jeho spolecník Clark byl o mnoho skromnejší
a ke své škode z obchodu odstoupil.
Amerika v té dobe byla na nejvyšším stupni klasického kapitalismu a jako
nikdy predtím ci pozdeji obdivovala „právo silnejší pesti“. Vyhlášeným cílem
bylo dosažení monopolu za každou cenu, protože jen tak bylo možné zamezit
tomu, aby se na scéne objevil ješte nekdo silnejší. To Rockefeller umel
dokonale. Doba po skoncení obcanské války byla pro získání monopolu
na ropném trhu ideální, protože v dusledku cenového poklesu bankrotovala
v Americe jedna rafinerie za druhou.
A práve v této dobe, v roce 1870, Rockefeller zakládá v Clevelandu spolu
s bohatým obchodníkem s obilím Flaglerem Standard Oil Co., Trust, zahrnující
13
mnoho spolecností. V roce 1879 mel Rockefeller v rukou již 90 % amerických
rafinerských kapacit a neotresitelnou pozici v oblasti dopravy ropy.
Ovládnout dopravu ropy se však Rockefellerovi nedarilo tak snadno jako
tomu bylo u rafinerií. V dobe, kdy již bylo jeho postavení na ropném trhu silné,
obrátily se na neho tri nejvetší železnicní spolecnosti s návrhem vytvorit
spolecne s 12 dalšími menšími rafineriemi kartel s cílem stanovit jednotnou
sníženou cenu prepravy ropy ze všech oblastí Pennsylvánie do zpracovatelské
oblasti v Clevelandu. Tento plán však pronikl na verejnost a vyvolal velký odpor
u majitelu rafinerií a železnic, kterí meli stát mimo kartel. Ti se dokonce
pokusili vyvolat proti clenum kartelu bojkot dodávek ropy. Ale postavení
Rockefellera bylo tak silné, že se bojkot brzy zhroutil. Rockefellerovi se
podarilo u železnic prosadit prednostní dopravní tarify. V roce 1877 museli
nezávislí težari ropy a rafinerie platit za prepravu po železnici dvojnásobek toho,
co platila Standard Oil Co.
Tato situace vedla nezávislé spolecnosti k poslednímu zoufalému pokusu
porazit dominantní postavení Rockefellera v doprave ropy. Aby odrazily
Rockefelleruv diktát, obrátily se nezávislé firmy na tehdy nejznámejšího
amerického stavebního inženýra gen. Hermana Haupta s návrhem postavit na tu
dobu nebývale dlouhý ropovod pres Apalašské pohorí až na pobreží. Do té doby
byly nejdelší ropovody maximálne 50 km dlouhé o prumeru potrubí 7 cm
a neprekonávaly vetší výškové rozdíly. Tento technicky nárocnejší ropovod
o délce 170 km a prumeru potrubí 15 cm byl uveden do provozu v roce 1887
pod názvem Tidewater Co. Rockefeller penil, ale okamžite nechal postavit
podobné ropovody. Tímto krokem však nedostal Tidewater Co. do kolen,
a proto podplatil jejich akcionáre a odkoupil jejich podíly. Rebelové museli
definitivne vhodit rucník do ringu.
Rockefeller se dlouhou dobu orientoval prevážne na rafinerie, dopravu
ropy a prodej hotových výrobku a nemel žádný zájem o nalezište ropy. Bojkot
však prispel k jeho uvedomení si nebezpecí závislosti na dodávkách ropy,
a proto se Standard Oil Co. zacala angažovat také v težbe ropy.
Prevratný konec monopolu Standard Oil zpusobila až nová ohromná
nalezište ropy mimo oblast Pennsylvánie. V této dobe však už byl Rockefeller
mnohonásobným miliardárem, a když v roce 1937 v 98 letech zemrel, platil
za nejbohatšího cloveka na svete.
14
5. Ropa se stává pojmem
V roce 1885 to zacalo s ropou v Texasu podobe jako o témer 30 let dríve
v Pennsylvánii. V tomto roce zacal hledat ropu v blízkosti mesta Beaumontu
jednoruký drevorubec Partillo Higgins. Okolí se mu sice již tak nesmálo jako
plukovníku Drakeovi v Pennsylvánii, protože v té dobe na rope už nekterí lidé
velmi zbohatli, ale Higgins vrtal celých 10 let neúspešne na vršku Spindeltop,
který se stal pozdeji velmi slavným. Nakonec tento boj vzdal a k obecnému
prekvapení se mu podarilo svou vrtarskou licenci prodat. Kupcem se stal bývalý
kapitán rakouského c. k. válecného lodstva Anton Lucas, který nebyl znalostmi
o težbe ropy nijak zatížen. Neco málo se mu však prece jen podarilo vytežit,
a tak když se financne vycerpal, prodal licenci bankovnímu domu Mellon
Brothers. A pak se to stalo!
10. ledna 1901 narazili delníci v hloubce 340 metru na ložisko, ze kterého
vyrazila s pekelným rachotem ropa nejméne do stometrové výšky, rozbila težní
vež a okolí vrtu se pokrylo tlustou vrstvou nepekne páchnoucí tekutiny.
Spindeltop se zapsal zlatým písmem do historie ropy. Jeho výkon byl tak
obrovský, že v prvních letech vydal tri miliony tun ropy, což bylo více, než bylo
vyteženo v tehdy existujících 37 tisících nalezišt v USA dohromady.
Tato událost prinesla ohromný boom a honbu za novými nalezišti,
nejdríve v Texasu a pozdeji v Louisiane a Oklahome. Jen v Texasu vzniklo
v roce 1901 za pouhých 8 mesícu více než 500 naftarských spolecností.
Ne všechny však byly úspešné a po roce jich zbylo asi jen 30. Pri relativne nízké
spotrebe se ropy težilo až príliš mnoho, a proto její cena brzy klesla na 2 centy
za barel, takže její doprava se nevyplatila. Tento stav byl ješte horší než v roce
1859, kdy po nálezu v Pennsylvánii klesla cena ropy z 20 dolaru na 10 centu
za barel.
Tentokrát však nadbytek ropy netrval již tak dlouho. Jednak proto, že zde
existoval rafinerský monopol Standard Oil, který mel zájem na rozvoji težby,
jednak silne pomohl vzestupný vývoz do Evropy a Asie. Silný konkurencní boj
však trval a rada nových firem, nekteré i financne silné, narušovala nízkými
cenami postavení Standard Oil. Byly to zejména Gulf Oil Co., patrící
bankovnímu domu Mellon, a nove vzniklá firma Texas Oil Co. (Texaco).
Konkurencní boj došel tak daleko, že proti Rockefellerove trustu byla v letech
1904 – 1909 ve 20 US státech uplatnována žaloba podle Shermanova
protitrustového zákona. Rockefeller musel rozdelit své impérium na více než
30 spolecností s nezávislým vedením. Avšak i po tomto rozdelení zustala
puvodní materská spolecnost Standard Oil of New Jersey nejvetší petrolejárskou
firmou sveta a dodnes jí již pod novým názvem Exxon (v Evrope Esso) zustala.
15
Také nekteré její dceriné spolecnosti, jako drívejší Standard Oil of New York
(dnešní Mobil) nebo Standard Oil of California (dnešní Chevron), zustávají
dodnes velikány ve svém oboru.
Pro ropný prumysl vyvstala na konci 19. století nová hrozba, a to
soumrak petrolejových lamp. V této dobe se ropa zpracovávala hlavne
na petrolej pro svícení a jiné frakce se pro nedostatek použití proste vypouštely,
cástecne i do rek a jiných vod. Ackoliv Rockefeller ve snaze získat nové
zákazníky pro odbyt petroleje dodal do Cíny prakticky zdarma miliony
petrolejových lamp, stále to nestacilo. Casem získala na významu mazadla, která
vytlacila rostlinné a zvírecí látky.
Príslibem pro zlepšení situace v odbytu ropy a v krátké dobe i skutecnou
záchranou se stal vynález nemeckého nadšence, který v roce 1876 vyvinul
použitelný spalovací motor. Byl jím N. A. Otto. Je ovšem nutno dodat, že
využití tohoto vynálezu umožnila teprve dostupnost lehkých ropných frakcí
ve velkém množství a za prijatelnou cenu. Další krok ucinili G. Daimler
a C. Benz, když spojením tohoto motoru se ctyrmi koly vznikl automobil.
Nebylo ani tak podstatné, že vypadal spíše jako kocár, duležité bylo, že kone
nahradil benzin.
19. století bylo stoletím páry a pocínající 20. století bylo ve znamení
spalovacího motoru. Pro zajímavost – název „benzin“ není odvozen z príjmení
vynálezce C. Benze, ale od jména indického stromu Benzoe (Styrax benzoides),
z jehož pryskyrice byla vydestilována svetlá tekutina Liebegem, puvodne
nazývaná benzol. Casem se oba názvy ustálily – benzin pro derivát ropy, benzol
pro destilát z kamenouhelného dehtu.
Pro využití ropy a jejích derivátu mel spalovací motor zásadní význam,
a proto je dobré se tomuto tématu alespon velmi krátce venovat. Na samotném
vynálezu se intenzivne pracovalo zejména v Nemecku. V roce 1897 prišel
s novým prevratným vynálezem vznetového motoru také Rudolf Diesel, takže
na zacátku nového století byly vytvoreny podmínky pro velký skok do doby
motorizace. Pro její skutecný rozvoj však podmínky nevytvorila Evropa, ale
Amerika. Zatímco v Evrope byl geniální vynálezce Diesel dohnán z financních
duvodu k sebevražde, v Americe vydelala jiná geniální osobnost automobilové
branže, Henry Ford, s novým vozem v krátké dobe miliony. V roce 1912 již
jezdilo vozu „Tin Lizzy“ hodne pres milion. Protože se prodávaly za velmi
prijatelnou cenu, stala se motorizace pravým požehnáním pro ropný prumysl.
V roce 1914 výroba benzinu poprvé prekrocila výrobu petroleje ke svícení.
K tomu se pridala také poptávka po olejích a mazadlech. A nešlo jen o auta.
V roce 1903 se v severní Karoline vzneslo letadlo bratrí Wrightu a v roce 1912
16
v Nemecku zacalo vítezné tažení dieselova motoru, když Pruská státní dráha
postavila první dieselovou lokomotivu. Tento vývoj mel za následek rozvoj
spotreby ropy v nebývalém rozsahu. Je však prirozené, že vyvolával otázku, jak
dlouho zásoby ropy toto tempo vydrží. Byla to vlastne otázka na úcelnost
investic do tohoto podnikání.
První výzvy k rozumnému hospodarení s ropou se v Americe objevily již
v roce 1874. Celkové zásoby ropy byly odhadovány na necelých 100 mil. barelu
a vytežena mela být již asi jedna ctvrtina. Tyto obavy vlastne pretrvávají dodnes,
i když na jiné množstevní úrovni. Výzvy k obezretnému hospodarení ale mely
opacný efekt. Docházelo ke spekulacním nákupum, protože nikdo nechtel
opustit luxus petrolejového osvetlení a pocítalo se se zvyšováním cen.
Po otevrení nalezište ve Spindeltopu nastala krátkodobá euforie, která docasne
potlacila obavy o osud ropy, nicméne je nemohla odstranit natrvalo, protože
s odkrýváním nových nalezišt rostla i spotreba.
Od roku 1890 se na svetových trzích objevil Americe nový vážný
konkurent – Rusko. Na prelomu století dávala nalezište u Kaspického more více
ropy než ve Spojených státech. Krome ropy Rusko dodávalo na evropské trhy
i petrolej. Tato situace umožnila starému kontinentu zbavit se závislosti
na americké rope a zacít budovat vlastní evropský ropný prumysl.
17
6. Kavkazská ropa
Zajímavou historii má také kavkazská ropa. Když v 7. století dobyli
Arabové Perskou ríši, mnozí Pársové, jež byli vyznavaci ucení Zarathustry,
pred nimi prchali pres Kavkaz na sever. Jako vyznavaci ohne znali již dlouho
vlastnosti ropy a zemního plynu ze svých náboženských rituálu. Na nových
sídlištích na poloostrove Apšeron našli podobné podmínky pro své chrámy jako
ve své drívejší vlasti. Tajemství vecného ohne mohlo být po staletí zázrakem
párských kneží pro jejich zaostalé verící, ale nikoliv pro ostatní svet. Je známo,
že v 17. století byl v okolí Baku podle návodu Agricoly sestaven a uveden
do provozu destilacní aparát, ve kterém se pod názvem kerosin (recky keros
znamená vosk) získával lehký olej. Již v roce 1723 dal car Petr Veliký príkaz
k zaslání 1000 sudu kerosinu pro osvetlovací lampy z Baku do Petrohradu.
Válecné události na Apšeronském poloostrove však tomu zabránily a neprály ani
tomu, aby se v této oblasti více než 100 let pred Amerikou mohl rozvinout
naftový prumysl. Teprve až když Amerika v 70. letech 19. století zacala získávat
evropský trh ropy, uvolnila carská vláda v roce 1873 toto území pro soukromé
podnikání.
O získání koncesí v oblasti Baku bojovali bohatí Arméni z tehdejšího
Tiflisu, Batumi a Carihradu a místní ázerbajdžánští a tatarští chánové.
Za udelení koncese nabízeli obrovské sumy penez.
Tak jako pred 25 lety v Titusville, také v Baku panoval v prvních letech
ropného boomu nepredstavitelný chaos, znásobený orientálním charakterem
koncesionáru. Baku se stalo bezkonkurencne nejšpinavejším, ale také
nejbohatším mestem tehdejšího sveta. Podle novinového clánku z roku 1896
„celé mesto bylo postríkáno ropou, která vytvárela louže a jezera a odtékala
do more. Námestí pred radnicí se utápelo v petroleji.“ Jeden rozdíl
proti Americe zde však byl. Oproti chladnému a pobožnému Rockefellerovi
zdejší naftoví magnáti staveli mimo mesto paláce z mramoru, ve kterých Arméni
a Tatari oslavovali v orientálních orgiích svá bohatství. Situace naftarských
delníku však byla zcela odlišná a vedla k dramatickým povstáním, jež
nemilosrdne utápely kozácké oddíly v kalužích krve. Zde je možno vystopovat
události v delnickém hnutí v první ctvrtine 20. století v Rusku.
Trochu porádku do tohoto dení zacali prinášet evropští zájemci o koncese.
Jako první prišli známí bratri Nobelové ze Švédska, kterí se neomezovali jen
na výbušniny. Jejich rozsah cinnosti se sice nemohl srovnávat s naftovým
královstvím Americanu, ale byl dostatecný k tomu, aby vzbudil zájem jiné
podnikatelské skupiny, a to Rotschildu. Ti postavili z Baku do cernomorského
prístavu Batumi železnici a otrásli tak dosavadním dopravním monopolem bratrí
18
Nobelu, který tvorila železnice z Baku k Baltu. Rotschildové si tak otevreli cestu
Dardanellami do Evropy, hlavne do Terstu, kde vlastnili velké rafinerie.
Tento stav se ani trochu nezamlouval Americanum, ale nevzdávali se.
Na prelomu 19. a 20. století se Evropa stala bojištem o trhy mezi naftovými poli
v Baku, patrícími Nobelum, Rotschildum a dalším ruským producentum,
a pennsylvánskými a pozdeji i texaskými nalezišti v cele s Rockefellerovou
Standard Oil. I pres nepríznivou dopravní pozici by tento tvrdý boj vyhrál
patrne Rockefeller, kdyby se v Evrope neobjevila stejne silná osobnost jako on,
a to Holandan jménem Henri Wilhelm August Deterging.
19
7. Royal Dutch a Shell
Budoucí naftový magnát H. W. A. Deterging byl úplne jiný clovek
než Rockefeller. Nebyl zdaleka tak zbožný a puritánský. Naopak byl velkým
znalcem a ctitelem temperamentního života. Jeho nescetná dobrodružství
s dámami byla legendární. Velké vzrušení vyvolala jeho milostná aféra s ženou
beloruského generála, které venoval smaragdový náhrdelník za tehdejších
300.000 anglických liber, aniž by jej zaplatil. Jestli se mu to nakonec vyplatilo,
necháme na posouzení, protože ona generálská manželka nemohla takové
velkorysosti odolat a brzy se stala paní Detergingovou … Deterging však byl
znám i svou výjimecnou šikovností v obchode a príslovecným štestím v jednání.
Deterging nezacal svou kariéru jako majitel firmy. Ve svých triceti letech
byl obchodním vedoucím holandské firmy Koninklijke Nederlandsche
Petroleum Maatschappij (Royal Dutch) v holandské Indii. Ta v té dobe
mimo jiné obchodní cinnosti zacala cerpat ropu na Sumatre na nove objevených
naftových polích v Langatu. Dodávali ji do Cíny a do Japonska, ale naráželi
na silnou konkurenci jak obra Standard Oil, tak také na tehdy již etablovanou
anglickou firmu Shell.
Firma Shell byla puvodne jen obchodní a dopravní spolecností a patrila
židovským bratrím Samovi a Marcusovi Samuelum. V té dobe nebylo jméno
Shell ješte tak slavné. Pochopitelne však meli dobré kontakty na parížský
obchodní dum Rotschildu. Od roku 1891 meli dobre zavedenou obchodní
organizaci v Japonsku, odkud se jim darilo výhodnejšími dodávkami ropy
z Baku vytlacovat dríve všemocného dodavatele Standard Oil. Duvod byl
prostý. Doprava ropy z Baku pres Suezský pruplav byla o mnoho levnejší
než doprava pennsylvánské ropy z východního amerického pobreží kolem
Hornova mysu. Rotschildové meli zájem o zajištení trvalejšího odbytu své
kavkazské ropy, a proto nabídli Samuelum kontrakt na stavbu 11 moderních
lodních tankeru na dobu 9 let.
Bratri Samuelové zpocátku provozovali svou firmu s dalšími spolecníky,
ale nikoliv svým jménem. Oni sami vlastnili jen lodní tankery. Teprve pozdeji
prevedli firmu na akciovou spolecnost a podrídili si ji. V této dobe si
sentimentálne vzpomneli na to, že jejich otec mel v londýnském East Endu
krámek se skorápkami mušlí a rozhodli se pojmenovat svou spolecnost jako
Shell Transport and Trading Company. Firemním znakem se stala stylizovaná
mušle.
20
Kalkulace s tankovými lodemi se ukázala jako velmi úspešná
a Rockefellerovy snahy o vytlacení stále sílící firmy Shell z trhu na Dálném
východe selhaly. Shell skutecne prosperoval a vyplácel 60% dividendy. Avšak
Marcus Samuel, který firmu vedl, nebyl takovým podnikatelským dravcem jako
Rockefeller nebo Deterging. Jeho cílem byly dobré obchody, spolecenské
uznání ci osobní blahobyt, ale pro získání absolutní moci mu chybela vule.
Za vrchol svého snažení považoval zisk šlechtického titulu, ale pro tvrdý boj
v ropném obchode to bylo málo. Presto, že jeho zisky stále rostly, je nutno
poznamenat, že jen díky stále rostoucí poptávce po rope na Dálném východe.
Mezitím Deterging musel prekonávat docasné potíže, protože jeho vrty
na Sumatre zacaly cerpat místo ropy jen slanou vodu. Díky novým nálezum
na Sumatre se Royal Dutch stala nezávislou na dodávkách ruské ropy i presto,
že byl znacne menší než Shell. Deterging však vedel, že pokud se majitel firmy
Shell bude starat víc o londýnskou mestskou radu než o svoji firmu, musí
z obchodu vypadnout. Bylo jen otázkou, komu tak velké sousto pripadne.
V povzdálí cíhali Rockefeller a Rotschild, kterí byli mnohem silnejší než Royal
Dutch. Nemeli však Deterginga s jeho šikovností.
Boj o korist - firmu Shell - zacal na zacátku 20. století. Royal Dutch mel
tu výhodu, že vlastnil dostatecná nalezište ropy prímo na Dálném východe, kde
se nacházela hlavní odbytište firmy Shell, zatímco Rockefeller musel ropu
dopravovat až z Ameriky. Tehdy se Detergingovi podarilo uzavrít dohodu
s Marcusem Samuelem a vytvorili proti Rockefellerovi spolecné volné zájmové
sdružení obou firem, které se nazývalo Asiatic Petroleum Company. Rockefeller
se sice pokusil o protiútok drastickým snížením cen, ale nebylo to nic platné.
Nakonec zasáhl osud ve forme tzv. „boxerského povstání“ v Cíne a pro oba
soupere obchod klesl na minimum.
Samuel hledal východisko v obchode s Evropou dodávkami texaské ropy,
na kterou nemel vliv ani Rockefeller, ani Rotschild. Spojil se s dríve
jmenovanou firmou Mellon Brothers a nechal postavit další lodní tanky.
Výsledkem bylo, že po dálnovýchodním kolapsu byl Shell brzy opet silnejší než
dríve. Rockefeller sice v roce 1901 Samuelovi nabídl prevzetí firmy Shell jeho
firmou Standard Oil za obrovskou cástku 8 mil. tehdejších liber sterlingu, ale
Samuel více z hrdosti než s rozmyslem tuto nabídku odmítl.
Po porážce Rockefellera nastoupila Detergingova hodina. Nekolik let
po boxerském povstání se cínský trh opet normalizoval a Samuel musel zacít
hledat nové dodavatele ropy. Vždyt Texas byl príliš daleko a dodávky z Ruska
byly oproti Detergingovi príliš drahé. Spojení v Asiatic Petroleum bylo príliš
volné a Samuel dostal strach, že se Deterging nakonec spojí proti Shellu
21
s Rockefellerem. Proto v roce 1907 prijal úplnou fúzi Royal Dutch a skupiny
Shell. Deterging, ackoliv byl menší, získal v nove vytvorené firme 60% vetšinu.
Samuel se mezitím stal vrchním starostou Londýna a na ropu nemel cas. Krome
toho uznal, že pro nastupující období restrukturalizace obchodu byl Deterging
lepším mužem. Detergingovi bylo 40 let a byl na vrcholu tvurcích sil. Shell
Royal Dutch se stal druhým nejvetším ropným koncernem po Standard Oil.
To ovšem mezi nimi znamenalo válku o svetovou nadvládu. Hlavním
bitevním polem se znovu stal obchod s petrolejem urceným ke svícení, jenž
putoval do Cíny.
22
8. Konkurencní boj Davida s Goliášem
Na konci 19. století Rockefellerova Standard Oil plne ovládala americký
ropný trh a pokoušela se dosáhnout stejné pozice i v Evrope a na Dálném
východe. Byla k tomu na nejlepší ceste a úspech se zdál nepochybný. Cáru
pres rozpocet však Rockefellerovi udelal Henry Deterging jednak tím, že
spojením holandského Royal Dutch a anglického Shell vznikl silný evropský
ropný koncern a jednak tím, že byl stejný nelítostný bojovník jako Rockefeller.
První kolo, které se odehrálo v boji o cínský trh, prohrála Standard Oil.
Standard Oil s cílem preškolit asi 450 mil. Cínanu z používání svícek
a loucí na svícení petrolejem darovala, popr. prodala za dumpingové ceny
do Cíny v 80. a 90. letech miliony petrolejových lamp. V nelítostném cenovém
boji se jí podarilo vytlacit z tohoto trhu ruské dodavatele petroleje z Baku
a jediným vážným konkurentem zde zustal Royal Dutch/Shell. Deterging však
neváhal zaplavit cínský trh levnou ropou ze svých blízkých nalezišt na Sumatre,
jejímž objemem v dodávkách do Ríše stredu brzy predcil Standard Oil.
Deterginguv petrolej vlastne svítil v lampách, které financoval Rockefeller. Boj
o velký cínský trh trval léta a zatímco Rockefeller cenove krvácel, Deterging
ve své kalkulaci stále ješte mohl vykazovat zisk. Nakonec se v roce 1911
Rockefeller v Cíne a v Japonsku vzdal. Oba souperi uzavreli dohodu o rozdelení
sfér vlivu na techto trzích.
Tento „hradní mír“ mezi obema konkurenty se však týkal jen Dálného
východu. Deterging se presvedcil, že je možné chytrostí porazit všemocné
Americany, a namlsal se. Odvážne se proto zacal angažovat ve lvím doupeti,
tedy na americkém trhu, na nemž byl Rockefeller již dlouhých 30 let
neomezeným pánem a mimo jiné si práve zde pokrýval cenové ztráty
z prohraného konkurencního boje na Dálném východe.
Deterging si ve vší tichosti vybudoval pro Royal Dutch/Shell v Americe
svou prodejní organizaci a zacal sem dodávat svou levnou ropu z Asie, Texasu
a z nove otevrených ropných polí v Mexiku.
V tomto souperení nebylo nic svaté. Snad i práve Deterging stál v zákulisí
kampane v antitrustovém rízení proti Rockefellerove firme. V tisku se
objevovaly informace o temných metodách obchodní cinnosti Standard Oil,
spisovatelé vydávali knihy o nejduvernejších tajnostech koncernu a objevovaly
se zprávy o podplácení nejen senátoru, ale dokonce i prezidenta McKinleye.
Rockefeller mel plné ruce práce s obranou svého imperia, ale stejne se
neubránil. Standard Oil of New Jersey musela být rozdelena na více než
23
30 firem, z nichž rada dodnes patrí mezi svetové giganty (Exxon-Esso, Mobil,
Chevron aj.). Deterging si mezitím upevnoval své pozice.
Pred první svetovou válkou tak existovaly dve vskutku obrovité ropné
firmy, které výrazne prevyšovaly ostatní. Obe se staraly o to, aby jim nevyrostl
další konkurent, který by jim mohl ujídat z jejich ropného koláce. Pres tuto
snahu však nemohly zabránit zmenám, které ovlivnily zásadním zpusobem
pomery na svetovém trhu s ropou. Dejištem techto zmen se stala cást sveta, kde
se ropa pravdepodobne zacala historicky nejdríve využívat, a to Strední východ.
24
9. Nafta na Stredním východe
Zemepisné pojmy „Blízký“ a „Strední“ východ jsou ponekud neurcité.
Dríve se za Blízký východ považovaly oblasti, které bývaly soucástí Osmanské
ríše, tedy vcetne Egypta a dalších afrických území. Od druhé svetové války se
za Strední východ považují ta území, která leží na východ od Suezského kanálu.
Je podstatné, že jde nejen o oblast vyspelých starovekých kultur, ale také
o oblast s nejvetšími zásobami ropy a s nejvetším podílem na její težbe. Tato
skutecnost se nutne odráží v moderních dejinách až do dnešních dnu.
Pro zduraznení souvislostí je dobré si strucne pripomenout nekteré
základní údaje školního dejepisu. Osmanská ríše dosáhla svého vrcholu v letech
1520 – 1566 a v roce 1534 dobyla Bagdád. Nikdy jí však nepatrila Persie.
V 18. až 20. století docházelo k výraznému drobení její moci - války s Ruskem,
ztráta Krymu a Kubáne, balkánské války, nezávislost Srbska a Recka a nám
dobre známá rakousko-uherská anexe Bosny a Hercegoviny. Mezopotámie,
dnešní cást Iráku, byla v 19. a 20. století predmetem britské a nemecké
hospodárské expanze a po první svetové válce se stal Irák mandátním územím
Velké Británie. Oblast Mosulu a Irkuku, které jsou hlavními naftovými oblastmi
Iráku, byly Irákem smluvne prevzaty od Turecka v roce 1926. Také Persie, která
nepatrila k Osmanské ríši, byla od 19. století predmetem pronikání vlivu
evropských velmocí. Rusko-britské soutežení vedlo k formální nezávislosti
Persie, i když v dusledku menících se pomeru v Rusku došlo v roce 1919
k upevnení nezávislosti na Velké Británii. Název Írán se zacal oficiálne používat
od roku 1935. A po tomto úvodu mužeme zacít...
Na prelomu 19. a 20. století se Wilhelmovské Nemecko pokoušelo
strhnout na sebe hospodárskou moc v této oblasti. Zatímco nemecké firmy
zustávaly stranou, delala vzrustající moc Americanu, Britu a Holandanu v težbe
ropy Wilhelmovi II. velké starosti. Nadeje vkládané do Lüneburger Heide kolem
roku 1873 rychle zhasly a plány s tím spojené se nikdy neuskutecnily. Bylo
tedy nutné hledat jinde.
Již v roce 1871 vyslalo Nemecko do Mezopotámie skupinu geologu, aby
overili zprávy o bohatých nalezištích ropy v této oblasti. Jejich hlášení byla tak
nadšená, že i tiskový magnát P. J. Reuter (pocházel z Cách) se odhodlal
ke koupi naftové koncese. Sice ne prímo v Mezopotámii, protože ta patrila
neprístupnému a podezrívavému tureckému sultánovi, nýbrž v ponekud jistejší
Persii. Nechal se však znechutit potížemi, které mel s divokými válkychtivými
kmeny žijícími v této oblasti, a využití koncese se vzdal.
25
Další nemecké akce v této oblasti byly vážnejší. Rídila je Deutsche Bank
v souvislosti s projektovanou stavbou Otomanské železnice, která mela spojit
Istanbul s Kuvajtem.
Nemci meli v tomto projektu hlavní slovo a císar Wilhelm II. chtel tuto
pozici využít pro rozšírení svého vlivu až k prahu britské Indie. Tato 1500 km
dlouhá trasa železnice mela procházet Tureckem a Mezopotámií a byla spojena
s kutacím a težebním právem v 32 km širokém pásmu po každé strane trati.
Velký zájem nemeckých stavitelu dráhy o asfaltová jezírka kolem trati byl
pro Turky nevysvetlitelný a vzbudil tak brzy neduveru Hagop Paši, tureckého
poverence pro stavbu. Snad se neco doneslo i samotnému sultánu Abdulu
Hamidu II., který mel vlastní odborníky na harémy a jiné podobné obory, ale
nikoliv na moderní disciplíny. S tím bylo treba neco udelat a volba padla
na Calouste Sarkis Gulbenkiana, 21letého syna vlivného arménského
obchodníka z Istanbulu, který se mel brzy stát slavným. Byl vyslán na tríleté
studium geologie do Anglie, a poté na zkušenou do ruského Baku. Posléze byl
poveren, aby odkrýval zájmy na stavbe dráhy a na kutací koncesi.
Pro Gulbenkiana to znamenalo odkrytí pramene k budoucímu
nezmernému bohatství, pro Nemce konec jejich ctižádostivých a smelých plánu.
Gulbenkian podával takové zprávy, jejichž dusledkem bylo prohlášení nemecké
koncese za neplatné. Protesty byly zbytecné a Nemci byli nakonec rádi, že je
sultán nevyradil z obchodu se stavbou železnice. Pokud šlo o koncesi kutací,
podarilo se jim obvyklými cestami dosáhnout alespon práva na prednostní podíl
pri úcasti jiných zahranicních koncernu pri težbe ropy. Turecký systém vlády
v té dobe byl však natolik zkorumpovaný, že vydání licencí bylo odvislé
od množství stále se zvyšujících úplatku ruzným hodnostárum. Dokonce
i vdecnost sultána Gulbenkianovi mela jen krátké trvání. Nejen že nedostal
dohodnutou mzdu, ale v roce 1896 pri krutém tureckém pogromu Arménu musel
z Turecka uprchnout, aby si zachránil holý život. Na úteku se seznámil s ruským
naftovým magnátem Mantašovem z Arménie, kterého pogrom zastihl
v Turecku. Oba se sprátelili a Mantašov jmenoval Gulbenkiana reprezentantem
ruských naftových zájmu v Londýne. Tak se Gulbenkian dostal
do mezinárodního obchodu s ropou.
Mezitím opet jednou „cas oponou trhl“ a v Turecku mladoturci v roce
1908 vyhnali sultána z paláce Top Kapi. Jako protiváhu rostoucího nemeckého
vlivu pozvali do zeme anglické financníky, kterí založili Turkish National Bank
s cílem rídit turecké hospodárství. Z popudu Gulbenkiana založila tato banka
brzy spolecnost Turkish Petroleum Company, ve které mela 35% podíl. Dalšími
podílníky v této firme byly Shell (25 %) a vzhledem k nutnosti respektovat
26
prednostní práva získala Deutsche Bank rovnež 25 %. Se zbývajícími 15 % se
„spokojil“ Gulbenkian sám.
Toto usporádání však nebylo konecné. Velká Británie zacala po urcitém
váhání reagovat na nemecký program prestavby námorních lodí z uhlí na naftu
a chtela zabránit Nemecku v prístupu k rope v Mezopotámii. K prosazení tohoto
plánu jim melo posloužit k ovládnutí Turkish Petroleum Company. Podíl Nemcu
v ní byl nedotknutelný a nebylo možné ani vytlacit firmu Shell. Britský Foreign
Office však mohl prinutit Turkish National Bank k prodeji jejího 35% podílu
Anglo-Persian Oil Co. a k odprodeji tlacil i Gulbenkiana. Ten se snažil bránit
a fiktivne prodal svému príteli Detergingovi, tj. firme Shell, vetšinu svého
podílu. Ale co znamená prátelství v obchode! Na jare 1914 bylo na britském
Foreign Office dohodnuto znovuzaložení Turkish Petroleum Co., tentokrát však
již bez Gulbenkiana. Anglo-Persian Oil dostala 50 %, Shell a Deutsche Bank
po 25 %. Jako výkupné za své mlcení dostal Gulbenkian po 2,5 % od firmy
Shell a Anglo-Persian Oil, což znamenalo podíl na budoucích ziscích z této
koncese.
Gulbenkian od té doby nosil prezdívku „Mister Five Percent“. Ale i tak to
bylo tolik penez, že byl brzy považován za jednoho z nejbohatších lidí na svete
a podle toho také žil. Po jeho smrti v roce 1955 inkasoval ješte jeho syn
až do roku 1972, kdy došlo k jejich zestátnení, tantiémy z ropných polí
v Mosulu a v Kirkuku.
Nemecké zájmy v Turkish Petroleum Co. ukoncila první svetová válka.
Jejich podíl zkonfiskovali Britové jako neprátelský majetek a nikdy jej nevrátili.
Osmanská ríše po skoncení války prestala existovat, provincii Mezopotámie
dostal Irák a z Turkish Petroleum Co. se pak stala spolecnost Iraq Petroleum
Company.
V letech 1914 - 1918 se z ropy stalo duležité strategické zboží. Zvýšil se
i význam sousední oblasti Íránu, kterou se budeme dále zabývat.
27
10. Ropa v Persii
Jestliže objev ropy v Iráku byl spojen se jménem Calouste Gulbenkiana,
moderní historie ropy v sousedním Íránu je spojena se jmény jinými. Již dríve
jsme uvedli jméno mediálního barona Reutera, ale mnohem prednejším byl
Australan William Knox d´Arcy.
Pan d´Arcy napred zbohatl na zlatu v Austrálii. Nikoliv jako zlatokop, ale
jako syn advokáta, který zastupoval zájmy zprvu nepríliš úspešných zlatokopu
bratrí Morganu z Queenslandu. Když v roce 1882 konecne narazili
na mimorádne bohaté nalezište, jejich advokát jim do nove vznikající firmy
prosadil svého syna Williama. Akcie Mount Morgan Gold Mining behem krátké
doby mnohonásobne stouply a William Knox d´Arcy mohl dát nudné Austrálii
vale. Koncem století se i se svým velkým bohatstvím prestehoval do Londýna,
kde se venoval radostem života boháce a spolecenské smetánky.
To ovšem dosti vycerpávalo jeho majetek a prišel cas porozhlédnout se
po novém podnikání.
V té dobe odmítl nám známý Gulbenkian nabídku generála arménské
národnosti Kitabigi, perského reditele cla a daní, na prevzetí staré Reuterovy
ropné koncese. Nabídka se Gulbenkianovi zdála v perských podmínkách té doby
príliš dobrodružnou, a proto ji doporucil panu d´Arcy. Ten byl v takové situaci,
že ji okamžite prijal.
V té dobe byla Persie ovládána bojechtivými horskými a nomádskými
kmeny a vládce pavího trunu, šach Musafar-ed-Din byl první. Krome toho byla
ropná oblast v Persii predmetem žárlivého souperení mezi Anglií a Ruskem.
Šach však naléhave potreboval peníze, a protože delal dluhy u obou, vyrešil
situaci tak, že rozdelil sféru vlivu v Perském zálivu mezi obe velmoci. Koncesi
v severní provincii získalo Rusko a v jižní Anglie. Koncese udelená Anglii byla
v oficiálním dokumentu z roku 1901 kvetnate formulována takto: „Vzhledem
k jeho mimorádným službám a vzhledem k výjimecne prátelským vztahum,
které spojují velmi mocné vlády Velké Británie a Persie, udeluje se inženýru
Williamu Knox d´Arcy a jeho clenum jeho rodiny, následníkum, prátelum
a dedicum plná moc a neomezená svoboda na 66 let prozkoumávat a vytežit
podle své libosti hlubiny perské zeme, pricemž všechny jím vytežené produkty
mají zustat jeho nenapadnutelným vlastnictvím.“
Za jižní provincie zaplatil d´Arcy 20.000 liber sterlingu v hotovosti,
dalších 20.000 liber v akciích nové firmy a prislíbil odvádet 16 % z produkce
do šachovy pokladnice. Spokojenost byla na obou stranách.
28
Prvních sedm let se Anglicanum stejne jako predtím Reuterovi nedarilo.
Pálivé slunce, epidemie, mraky kobylek, obtížná doprava vrtného zarízení
v terénu bez jakýchkoliv cest, potíže s delníky a neustále se opakující problémy
s bojovnými kmeny byly zcela vycerpávající. To se ovšem pana d´Arcy osobne
netýkalo, vždyt na práci v terénu mel lidi. On sám mel potíže „pouze“ s tím, aby
sehnal peníze a uklidnil banky. Pomoc v nouzi prišla od britské admirality, která
potrebovala zajistit suroviny na prestavbu „Navy“ z uhlí na naftu, nebot
souperila s nemeckou „Marine“. Pod tímto tlakem byla uzavrena dohoda
s Burmah Oil Co., která až dosud operovala jen na Dálném východe, podle níž
se Burmah Oil zavázala prevzít všechny náklady na pruzkum v Persii. Další
vývoj však i presto zustával dramatický. V Anglii bylo rozhodnuto, že bude
proveden poslední pokus vrtu. Ten se odehrál v pohorí Zagros u vesnice
Madjit-i-Sulejman a stalo se neuveritelné. 26. kvetna 1908 v hloubce 350 m
narazila souprava na jednu z nejvetších ropných bublin, jaká kdy byla nalezena.
Tímto dnem vzniklo nalezište „Strední východ“, které, jak se pozdeji ukázalo,
obsahovalo 60 % tehdy známých zásob ropy. Zastánci prestavby britské
námorní síly z uhlí na naftu zvítezili. Pro britskou vládu však nebylo príjemné,
že tato strategická koncese je v rukou soukromé osoby, a tak vyvíjela patricný
tlak na d´Arcy.
Zestárlý a obtloustlý pan d´Arcy s mohutným knírem však nestál o boj
o svou ropu. Svuj nález chtel jen náležite zpenežit stejne jako tomu bylo s jeho
australským podílem na zlaté doly a spokojil se s tím, že mu byly uhrazeny
všechny náklady na pruzkum. Prál si však, aby byl uznáván za otce anglického
podnikání v rope a nechtel se vzdát koncese, která znela na jeho jméno.
Jak se šachuv dopis s koncesí nakonec dostal do rukou vlády, není dodnes
úplne jasné. Jedna z verzí vec vysvetluje tak, že pan d´Arcy, který v té dobe
stále více inklinoval k náboženství, mel dopis perského šacha s koncesí venovat
údajnému misionári, který sliboval obrátit Peršany na katolickou víru. Melo
však jít o pracovníka britské tajné služby a k tomu duverníka pozdejšího
premiéra Winstona Churchila. Tento misionár prý dopis predal vláde ...
At bylo, jak bylo, dne 14. dubna 1909 byla pod záštitou britské admirality
založena Anglo-Persian Oil Company, pricemž základem nové firmy byla
perská koncese. K velkému zklamání pana d´Arcy nebyl predsedou firmy
jmenován on, nýbrž témer 90ti letý, ponekud senilní predstavitel admirality.
Soucasne byl uzavren kontrakt na dodávku nafty pro námorní sílu Anglie
za 20 mil. liber sterlingu.
29
Anglo-Persian Oil Co., která byla pod výrazným vlivem armády, se
pozdeji prejmenovala na Anglo-Iran Oil Co., a poté na British Petroleum
Company.
D´Arcy se cítil podveden a okraden o slávu otce perské ropy. Zemrel
v roce 1917 sice jako bohác, ale zahorklý, protože památník, který mu mel
podle jeho predstav patrit, byl príliš malý.
Pred vypuknutím první svetové války byla ve svete odkryta tato hlavní
nalezište ropy:
Amerika
1859 USA (Pennsylvánie od 1870 Standard Oil Co. Exxon
Esso)
1901 USA Texas (Texas Co., Gulf Oil Co.)
1901 Mexiko (od 1910 Royal Dutch-Shell)
1913-1914 Venezuela (Royal Dutch-Shell, Esso, Gulf Oil Co.)
Evropa
1860 Rumunsko (rada spolecností)
Asie
1865 Rusko, Baku (Nobel Bros, Baron Rotschild)
1885 Burma (Burmah Oil Co.)
1885 Sumatra (od roku 1890 Royal Dutch)
1908 Írán (Anglo-Persian Oil Co.)
1912 Irák (Turkish Petroleum Co.)
V kvetnu 1914 prebudovala britská admiralita anglické lode z uhlí
na naftu. Ctyri mesíce nato vypukla první svetová válka.
30
11. První svetová válka a období mezi válkami
V kvetnu 1914 rozhodla britská Royal Navy pod predsednictvím
Winstona Churchilla, prvního lorda admirality, o prebudování všech britských
válecných lodí z uhlí na pohon topným olejem. Už koncem cervence téhož roku
pak vypukla první svetová válka.
Obe tyto skutecnosti zásadne zmenily postavení ropy ve strategických
úvahách politiku i vojáku predevším proto, že ropa se stala nezbytností nejen
pro námorní síly, ale i pro letectvo, tanky a velkou cást dopravních prostredku
armády. Soucasne však bylo nutné vyrešit otázku jejího zabezpecení.
Ackoliv si na radu Churchilla anglická vláda zajistila ve spolecnosti
Anglo-Persian rozhodující vliv odkupem 56 % jejího podílu a tesne
pred vypuknutím války uvedla do provozu její první rafinerie v Abadanu,
vojenské akce nemeckých a tureckých jednotek v oblasti Tigridu a opakované
sabotážní akce proti 210 km dlouhému ropovodu vedoucího z ropných polí
do rafinerie v Abadanu význam perské ropy pro využití ve válce snižovaly. Ani
kapacita této rafinerie ve výši 400.000 tun nebyla pro potreby Royal Navy
rozhodující. Churchill si byl techto nevýhod dobre vedom a pocítal od zacátku
s tím, že pro Anglii budou v této dobe dostupné kapacity USA s 33 mil. t/rok,
Mexika s 3,8 mil. t/rok a Holandské Východní Indie s 1,6 mil. t/rok. USA
i Rusko sice v první fázi války prodávaly ropu obema válcícím stranám, ale
po jejich vstupu do války na strane Dohody byl s dodávkami centrálním
mocnostem konec. Nemecku a Rakousku zbyla jen nevelká vlastní nalezište
a ropa nakupovaná od neutrálního Rumunska. Tento zdroj však také netrval
dlouho, protože ruská vojska znicila cást halicských cerpacích zarízení a ruský
car donutil Rumuny pod pohružkou vojenské intervence k zastavení dodávek
do Nemecka.
Pro centrální mocnosti tak vznikla více než zoufalá situace. Když se
Rumunsko pridalo na stranu Dohody, chteli situaci vyrešit útokem armády
generála Falkenhayna na cernomorská ropná pole. Tento útok však prišel pozde,
protože Britové s Francouzi krátce predtím rumunská nalezište dokonale znicili.
Tato operace byla v první svetové válce oznacována za jednu z rozhodujících.
Následky nedostatku nafty byly pro nemecká a rakousko-uherská vojska
katastrofální. Na frontách se zastavily tanky a motorová vozidla, lode nemohly
opustit své prístavy a chybela energie a mazadla i pro prumysl v zázemí.
V pozdejších hodnoceních bylo konstatováno, že znacný psychologický dopad
na obyvatelstvo melo i to, že nebyl petrolej ke svícení a zejména v zime musely
být dlouhé vecery tráveny ve tme.
31
První svetová válka tak promenila ropu nejen ve strategickou surovinu,
ale také zmenila její hlavní použití z osvetlování na pohonnou hmotu. Známý
britský ministr zahranicí Lord Curzon se vyjádril v tom smyslu, že „spojenci se
doplavili k vítezství na vlnách ropy“. Tyto vlny ropy plavaly v obrovských
množstvích hlavne pres Atlantik a podobne tomu tak bylo i ve druhé svetové
válce.
Z tohoto prubehu války se zrodil ješte jeden poznatek, a to ten, že s naftou
je možno delat daleko lepší obchody v krizových dobách než v období míru. To
byla pravda, ale mela i svou stinnou stránku. Behem války domácí spotreba ropy
prechodne v USA stoupla na více než dvojnásobek a ješte vetší množství ropy
bylo vyváženo do Evropy. Tato situace trvala i v následujících prvních
poválecných letech a ukázalo se, že to bylo trochu mnoho i na bohatá texaská
ropná pole. V letech 1920 - 1922 došlo k tomu, že USA poprvé v dejinách samy
dovážely více ropy, než kolik z prestižních duvodu vyvážely do Evropy. Poprvé
v souvislosti s ropou byly vyvolány úvahy o národní bezpecnosti USA
a v následujících desetiletích byla tato argumentace opakovane používána
pri prosazování naftarských zájmu v USA. Tyto zájmy mimo vlastní stát byly
znovu aplikovány až po další válce v souvislosti s první suezskou krizí.
V této otázce šlo v podstate o to, že USA zjistily, že si již nemohou
dovolit na vlastních nalezištích takovou zásobovací krizi v rope, jako byla
v první svetové válce. Proto byl na vládu USA vznesen požadavek, aby
podporovala své národní ropné spolecnosti také v politické oblasti. Za touto
argumentací bylo i zjištení, že nalezište obrovského rozsahu na Blízkém
a Stredním východe zustala po porážce Nemcu hlavne v rukách Anglicanu a že
americké spolecnosti u toho proste nebyly. Z iniciativy Herberta Hoovera,
pozdejšího prezidenta, se v roce 1921 podarilo pod heslem národní bezpecnosti
založit syndikát nejvetších amerických ropných spolecností, jehož hlavním
úkolem bylo zlomit panství Velké Británie nad ropným bohatstvím Blízkého
a Stredního východu. Platný antitrustový zákon v tomto prípade sice nebyl
respektován, ale nakonec zde šlo o vyšší zájmy než o boj o zisky jednotlivých
spolecností.
Dostat americké spolecnosti do oblasti Blízkého a Stredního východu
nebylo snadné. Jedinou možností byla Turkish Petroleum Co., kterou bylo nutné
po vyrazení Nemcu nove zformovat tak jako tak. Jednání se táhla celých 6 let, až
v roce 1928 pres všechny prekážky stál „Strýcek Sam“ pevne obema nohama
v nejbohatší ropné oblasti sveta. Cestou k tomu byla tak zvaná dohoda „RED
LINE“.
32
12. Dohoda RED LINE
Po první svetové válce byla koncesní práva k težbe ropy na Blízkém
a Stredním východe znacne složitá. Když byla založena Turkish Petroleum Co.,
všichni úcastníci se zavázali na spolecném postupu pri budoucí težbe ropy
v rámci Osmanské ríše. Po první svetové válce prevzala nemecký podíl vítezná
mocnost Francie. Ta si pochopitelne prála, aby puvodní status byl dodržován
i nadále, což ale nevyhovovalo úcelove založenému americkému naftovému
syndikátu. Anglicané mu nakonec vyšli vstríc, když akceptovali poskytnutí
primereného podílu na kapitálu spolecnosti Turkish Petroleum Co. velkému
spojenci z druhé strany Atlantiku. Americký syndikát si predstavoval, že
puvodní status Turkish Petroleum se bude vztahovat jen na nove založený stát
Irák a na ostatním území bývalé Osmanské ríše bude zachována zásada
otevrených dverí pro všechny, kdo na to budou mít. To se ovšem nelíbilo
ostatním podílníkum a tahanice trvaly nekolik let. Jednání se samozrejme
úcastnil i nám již známý „Mister Five Percent“ Calouste Gulbenkian. Otevrené
dvere silným americkým spolecnostem byly pro Anglicany i pro Francouze
príliš nebezpecné a také Gulbenkian by prišel o znacnou cást svých peti procent.
Teprve v roce 1928 byla na konferenci úcastníku v belgickém Ostende uzavrena
dohoda o tom, že na území bývalé Osmanské ríše nesmí nikdo težit ropu
bez souhlasu ostatních clenu.
Tím ale nebyly všechny problémy zdaleka prekonány. Naskytla se totiž
otázka, kudy vlastne hranice bývalé Osmanské ríše pred svetovou válkou
probíhala. To ostatne nevedel ani sám sultán a také rada kocovných bojovných
kmenu v odlehlých územích nevedela o tom, že jejich nejvetší pán sedí v Top
Kapi v Istanbulu. Vzpomente jen na osobu Lawrence of Arabia, který
v intencích britských zájmu zorganizoval osvobozenecký boj arabských kmenu,
které byly poddanými sultána, jehož šejkové neuznávali. Hrozilo, že se
konference v Ostende rozpadne. Situaci zachránil až Gulbenkian, který si nechal
prinést mapu Blízkého a Stredního východu a zakreslil na ní hranice Osmanské
ríše, kudy podle jeho mínení mohla v roce 1914 vést. Moc presné to sice nebylo,
ale nikdo s lepším nápadem neprišel. A tak 21. cervna 1928 mohla být dohoda
podepsána a Red Line se na dalších 20 let stala základem pro težbu nafty
v tomto tak složitém území. Zachovalo se i známých Five Percent
pro Gulbenkiana a kupodivu si na takovou spolupráci zvykly i jednotlivé
souperící naftarské firmy, které na Blízkém a Stredním východe zacaly s oblibou
provozovat spolecné podnikání formou Joint Venture. Taková spolupráce se
brzy rozšírila i mimo Orient.
33
Spotreba ropy v techto letech sice velice vzrostla, ale presto poptávka
neprevyšovala nabídku. Rockefellerova Standard Oil byla i nadále nejmocnejší
spolecností, ale nepríjemne ji stíhaly firmy Shell a Anglo-Persian. Krome nich
se na trhu objevila rada nových agresivních firem, zejména v USA, Mexiku,
Venezuele a na Dálném východe. V roce 1927 bylo otevreno obrovské
a vydatné naftové pole v Baba Ugur v Iráku a objevily se i nové nálezy
v Kuvajtu a Saudské Arábii. Konkurencní boj se rozbehl na plné otácky a bylo
potreba s tím neco udelat. Záležitost vzaly do rukou tri nejvetší firmy,
tj. Standard Oil of New Jersey, Royal Dutch/Shell a Anglo-Persian. Setkaly se
v léte 1928 pod záminkou lovu koroptví ve Skotsku na zámku Achnacarry
Castle a pri této príležitosti založili volné zájmové spolecenství, které vstoupilo
do dejin ropy jako „Achnacarry Agreement“. Dohoda byla jednoduchá, a presto
velmi úcinná. Obsahovala závaznost tržních kvót, zásadu tvorby cen tak, aby
zahrnovaly zisk, a závazek zdržovat se pro budoucnost preinvestování do težby
ropy. K této dohode, která zajištovala pohodlný život a jistý zisk, brzy
pristoupily také firmy Standard Oil of California, Texaco, Gulf a Mobil. Z této
doby pochází pro cleny tohoto klubu ironický název „Sedm sester“, který použil
zakladatel italského národního ropného koncernu ENI pan Enrico Mattei, který
byl velkým odpurcem kartelu z Achnacarry.
Dítetem tohoto klubu je také tzv. „Posted Price“, která byla v kartelové
dohode stanovena tak, že ve spotrebních oblastech byla za základ ceny
stanovena cena texaská plus všechny dopravní tarify z Mexického zálivu
bez ohledu na to, odkud obchodovaná ropa byla. Vznikal tak dodatkový zisk
nejen z rozdílu dopravních sazeb, ale i z rozdílu v težebních nákladech, protože
náklady na Blízkém a Stredním východe byly proti Texasu polovicní. Svetová
cena tedy prestala být pouhým výsledkem hry poptávky a nabídky.
Obe dohody, tj. „Red Line“ a „Achnacarry“, zamezily nebezpecí, které
hrozilo „Sedmi sestrám“, tj. vzniku „outsideru“ v težbe v nejbohatší oblasti
ropných nálezu a také rozvratu ropného trhu. Úcastníci verili, že se jim podarilo
usporádat trh a pod deštníkem obou dohod hledeli optimisticky do budoucna.
34
13. Blízký a Strední východ mezi svetovými válkami
Pohoda, která nastala po uzavrení dohod „Red Line“ a „Achnacarry“
netrvala dlouho a kartel byl porušen tam, kde by se to nejméne ocekávalo, tedy
v USA. Ve skutecnosti to však melo svou logiku.
„Red Line“ regulovala težbu na Blízkém a Stredním východe, ale
neovlivnila težbu v Americe. Také „Achnacarry Agreement“ nemel prímý vliv
na americký ropný trh. Kdo zde mel težarskou licenci, težil kolik mohl a cena se
od pádu Rockefellerova monopolu v Americe utvárela podle zákona trhu.
Americká ekonomika bežela na plné otácky a její rozvoj byl všestranne
podporován vcetne zajištení energie. Platilo heslo, že strategicky jistá je jen
americká ropa. Rozvoji težby byly poskytovány všemožné výhody. To melo
za následek enormní vzestup težby, byla otevrena nová nalezište v Oklahome
a v jižní Kalifornii. Cenový pokles ropy byl nevyhnutelný. A do toho prišla
v roce 1929 svetová hospodárská krize. Spotreba ropy zacala jít rapidne dolu
a vznikaly enormní hospodárské disproporce.
Tato situace dávala za pravdu nekterým kritikum v USA, kterí volali
po plánování v težbe ropy. To by ovšem vyžadovalo státní zásahy, což v zemi
nejliberálnejšího hospodárského systému bylo politicky i fakticky zcela
nemožné. Nicméne objev známých velice bohatých východotexaských ropných
polí v roce 1930 prinesl zmenu názoru. Tato nová nalezište byla skutecnou
Bonnanzou. Behem dvou let v prostoru 68 x 5 km bylo více než 9000
pracujících težních veží, skoro každá patrila nekomu jinému a težilo se, co to
dalo. Cena spadla asi na 8 centu za barel. Tehdy ale nikdo nemohl tušit, že se
jednalo na dlouhou dobu o poslední velký nález ropy v USA. Další stejne velký
nález prišel až v roce 1968, kdy bylo na severním pobreží Aljašky objeveno
naftové pole v Prudhoe Bay.
Nicméne dusledky texaského nálezu na „Widow Daisy Bradforg Farm“
Ameriku presvedcil, že produkci ropy v USA je treba regulovat zákonnými
opatreními. Problém byl, jakým zpusobem. Zásahy do vlastní težby by vypadaly
príliš dirigisticky a krome toho težní veže již existovaly. Bylo nutno postupovat
jinak. V roce 1935 byl vydán známý „Connally Hot Oil Act“. Neupravoval
težbu, ale prepravu ropy. Podle tohoto zákona mohl stát stanovit množství ropy,
které bude vyexpedováno z hlavních nalezišt, tedy z Texasu a Louisiany.
Kontrolou byla poverena „Texas Railroad Commission“, která operovala
v Mexickém zálivu, odkud se ropa prepravovala na sever USA. Tímto
zpusobem, který se stal základem pro pozdejší všechny kontroly dovozu ropy
do USA, skoncila také v USA doba tvorby ceny podle zákona nabídky
a poptávky. Bylo to zcela v souladu s národními zájmy zeme a soucasne zákon
35
zajištoval zájmy „Sedmi sester“, protože zpusobil omezení težby, a tak umožnil
relativne stabilizovat ceny i na svetovém trhu.
I pres omezování težby ropy v USA vedla špatná odbytová situace
zpusobená hospodárskou krizí k nadprodukci ropy. Ta mela za následek, že
americké spolecnosti ztrácely zájem o úcast na težbe mimo USA. Zatímco se
v roce 1923 americké spolecnosti podílely 40 % na težbe mimo USA, klesl tento
podíl v roce 1938 o 16 %, a to zejména v oblasti Blízkého a Stredního východu.
Malý zájem amerických firem o nová nalezište však nesdíleli prospektori.
Na Arabském poloostrove se objevil novozélandský dulní inženýr Frank
Holmes, který byl presvedcen o existenci ropy na ostrovech Bahrein a v prilehlé
cásti Saudské Arábie. Nabízel své plány, ale velká trojka Standard Oil of New
Jersey, Shell a Anglo-Persian jej odmítla. Vetší duveru v nej mely spolecnosti
Gulf a Standard Oil of California, které od nej koncesi odkoupily. Gulf se
nakonec, i když nerad, musel z tohoto projektu stáhnout, protože byl úcastníkem
Red Line a ostatní clenové, zejména velká trojka, meli námitky. Standard Oil
of California tak zustala sama, protože jako neclen Red Line mela volné ruce.
V kvetnu 1932 se potvrdilo, že Holmes mel pravdu a že ostrovy Bahrein doslova
plavou na rope. V následujícím roce firma získala od tehdy mladého krále Ibn
Sauda koncesní práva na težbu na pobreží Perského zálivu a v roce 1937 se
potvrdilo, že zde je ješte více ropy než na Bahreinech.
Spolecnost Gulf, která tak neštastne vypadla z bahreinského obchodu,
hledala cestu, jak se dostat k bohatství v této oblasti. Prišla na to, že šejkanát
Kuweit nebyl považován za soucást Osmanské ríše a okamžite tam vyslala
inženýra Holmese. Spolecnost Anglo-Persian se však již poucila a snažila se
koncesi pro Kuweit získat pro sebe. To byla šance pro mazaného šejka Kuweitu,
který zacal oba zájemce cenove vyhrávat proti sobe. Vedlo to k tomu, že se Gulf
a Anglo-Persian mezi sebou dohodly a v roce 1933 založily Kuweit Oil
Company, ve které mely stejné podíly. Pro ne, ackoliv si toho nebyly vedomi, to
bylo štastné rozhodnutí, protože se zde nachází více než petina známých zásob
ropy. V prípade jejich neshody by se o podíly hlásily i ostatní zúcastnené
spolecnosti, protože s blížící se druhou svetovou válkou stoupala poptávka
po rope jak pro vedení války, tak i pro poválecnou výstavbu.
Na príkladech Kuweitu, Bahrein a Saudské Arábie se ukázalo, že dríve
užitecná dohoda Red Line zacala být pro Americany brzdou pro jejich zájmy
na Stredním východe. Zmenené mocenské pozice po druhé svetové válce jim
umožnily tuto dohodu zrušit a aniž by se na své drívejší partnery príliš ohlížely,
založily v roce 1947 spolecnosti Standard Oil of New Jersey, Mobil, Texaco
a Standard Oil of California novou spolecnost - Arabian-American Oil
36
Company, známou spíše pod názvem ARAMCO. Ta si dala za úkol spolecne
cerpat soucasne nejvetší ropné zásoby sveta v Saudské Arábii.
37
14. Ropa a její úloha ve druhé svetové válce
Mocenský vývoj v Evrope ve 30. letech dvacátého století ukazoval na to,
že Nemecko, poražené v první svetové válce, bude hledat rešení svých ambicí
cestou vojenské konfrontace. Tyto snahy byly zretelnejší zejména po nástupu
Hitlera a jeho nacionálne socialistické strany k moci.
V této dobe úloha ropy jako energetického a surovinového zdroje výrazne
vzrostla jak v prumyslové oblasti, tak i ve vojenství. Nemecko v dusledku této
porážky na tom bylo hure než v roce 1914. Uzavrením Versaillského míru
zanikl jeho vliv v koloniích a ztratilo svuj podíl v Turkish Petroleum Co. Krome
ropy mu chybely i další strategické suroviny jako kovy, prírodní kaucuk
a podobne. Naproti tomu jeho hlavní protivníci, Anglie, Francie, USA
a Holandsko ovládaly svetové zdroje všech duležitých surovin. Nemecko melo
pouze znacné zásoby uhlí a kvalifikované chemiky, kterí za své výzkumy,
zejména za vysokotlaké syntézy uhlovodíku z uhlí, obdrželi Nobelovy ceny.
Známá IG Farbenindustrie se všemožne snažila uvádet vedecké objevy
do výroby. Výsledkem bylo dosažení nezávislosti na dovozu hnojiv, zejména
ledku, podarila se praktická výroba syntetického kaucuku a rady chemických
surovin. Bylo však jasné, že s touto kapacitou by si Nemecko nemohlo dovolit
válecný stav na delší dobu, a proto Hitler volil strategii bleskové války. S tímto
cílem byla v Nemecku prijata rada potrebných opatrení.
Díky dovozu se podarilo zajistit nutné zásoby ropy tak, že v roce 1939
melo Nemecko na sklade ropu na jeden rok. Jejím hlavním dodavatelem byly
USA. Na základe známého paktu Molotov – Ribbentrop probíhaly po urcitou
dobu také menší dodávky ropy i ze SSSR. Krome toho bylo v Nemecku
vybudováno 25 továren na pohonné hmoty hydrogenací uhlí, zejména v Leune,
Böhlenu, Zeitzu, Lützkendorfu a pozdeji také v zabraném Moste. Do roku 1944
byly všechny tyto kapacity témer vybombardovány, ale do této doby pravidelne
produkovaly asi 4,5 mil. tun syntetického benzinu rocne (1941). Pametníci si
jiste vzpomenou na radu tzv. Ersatzprodukte z doby války, kterými byly díky
chemii prekonávány dusledky válecného stavu.
Hlavními producenty ropy v roce 1939 byly USA (162 mil. t), SSSR
(33 mil. t), Venezuela (28 mil. t), Írán (10 mil. t), Rumunsko (6,5 mil. t), Mexiko
(5,5 mil. t) a Irák (4,5 mil. t). Krome SSSR a Rumunska se hlavní nalezište
nacházela pod americkou a anglickou kontrolou, v dosahu Nemecka byla témer
nepodstatná nalezište v Rakousku, Madarsku a Polsku.
38
Po obsazení Rumunska v roce 1941 zacali nemectí válecní stratégové
doufat, že mají ropu pro bleskovou válku zajištenou. Nicméne blesková válka se
zásluhou anglického odporu prestala darit a nemeckému prumyslu, který
pracoval na plné obrátky, zacaly chybet pohonné hmoty a mazadla. Proto se
Hitler zacal zajímat o ruská ropná pole na Kavkazu a Predním východe, ale
Stalin nemecké návrhy na spolecnou težbu na Kavkaze odmítl. Existují
domnenky, že práve Stalinovo odmítnutí bylo jedním z duvodu k napadení
Sovetského svazu. Jisté je, že tlak nemecké armády v tažení na jih Ruska byl
neméne tak silný jako na Moskvu a skoncil až bitvou o Stalingrad.
Anglicané a Francouzi ve svých plánech na vedení války s Hitlerem
s nedostatkem ropy pro nemeckou mašinérii pocítali. Již v dubnu 1940, tedy
pred obsazením Francie, stálo v Paríži pripraveno 117 letadel, která mela
bombardovat Baku. Melo to být neco podobného jako bombardování
rumunských ropných polí v první svetové válce, ale tentokrát k tomu vzhledem
k bleskovému obsazení Francie nedošlo. Zájem Hitlera o Kavkaz trval
a po napadení SSSR v roce 1941 obsadily Canarisovy výsadkové jednotky
Maikop v Krasnodarském kraji v podhurí Kavkazu. V bojích s Rudou armádou
však byla težební zarízení natolik poškozena, že nedošlo k obnovení težby,
a proto se koncem roku 1942 nemecké jednotky stáhly.
Ani snaha Hitlera získat Prední a Strední východ nedopadla lépe.
Rommelova armáda sice úspešne bojovala v Severní Africe, odkud se mela
pres Írán a Irák probojovat na východ a spojit se s jednotkami na Kavkazu, ale
tyto plány ztroskotaly v bitve u El Alamainu. Nemeckému velení zde šlo
o mnoho, protože rafinerie v Abadanu dodávala znacnou cást leteckého benzinu
pro RAF.
Stejne dramatické boje jako na souši vedli Nemci také na mori.
Do poloviny roku 1941 nemecké ponorky potopily polovinu kapacit anglických
tankeru a Anglii hrozila velmi vážná zásobovací krize. Tato situace se zlepšila
až po vstupu USA do války, protože americký prumysl byl mimo dosah
Göringovy Luftwaffe a mohl nerušene pracovat na plné obrátky. Pokud jde
o lode, koncem války jich USA vyrábely dvakrát tolik, než kolik jich byly
schopny nemecké ponorky potopit. V této souvislosti je treba uvést, že
Dönitzova ponorková vlcí smecka byla vážným nebezpecím. Tyto ponorky
operovaly až v blízkosti amerických brehu a vážne ohrožovaly dopravu ropy
z Mexického zálivu na sever USA, kde byla hlavní prumyslová centra. V zime
1942 – 1943 vyvolaly dokonce problémy pri zásobování topnými oleji v New
Yorku, Philadelphii a v dalších mestech, což bylo politicky nepríjemné, nebot
vojenská angažovanost USA v Evrope mela své oponenty i zde. Problém však
byl vyrešen behem jednoho roku tak, že z Texasu byl na sever postaven ropovod
39
„Big Inch“. Ponorkové nebezpecí pro vojenské i dopravní lodi spojencu
následne výrazne omezil vylepšený anglický sonar a rozluštení nemeckého
tajného kódu ENIGMA, díky nimž byla polovina nemeckých ponorek potopena.
V polovine roku 1943 zacaly pravidelné americké nálety na rafinerie
v Rumunsku a Madarsku a na továrny na hydrogenaci uhlí. Od roku 1944 létala
nemecká letadla jen na horší benzin a uhlí, které mely nepríznivý vliv jak
na rychlost, tak i na dostupnost nemeckých letadel. Palivo se však nedostávalo
ani válecným lodím a tankum. Pametníci si jiste vzpomenou na používání
drevoplynu v automobilech nebo na klepání ventilu špatne „živených“
vojenských vozidel.
Ve stejné situaci, ne-li dokonce horší, bylo také Japonsko. Na ostrovech
témer žádná ropa nebyla, samo Japonsko nedisponovalo žádnými vetšími
ropnými koncesemi a až do vypuknutí války bylo odkázáno na dodávky
od cizích koncernu z Dálného východu a z USA. Anglie a Holandsko zastavily
dodávky ihned po vypuknutí války v Evrope, USA až v prosinci 1941
po napadení Pearl Harbor. Japonská armáda byla sice ve svém vojenském
postupu dlouho úspešná, ale Anglicani i Holandani dokázali svá výrobní
zarízení pred obsazením znicit. Také zde musela být vetšina potrebného benzinu
vyrábena synteticky. Ani v této oblasti nelze Japoncum uprít vynalézavost.
Benzin vyrábeli ze všeho možného, dokonce i z borovicových korenu.
Mít ci nemít ropu znamenalo vyhrát nebo prohrát svetovou válku
v Evrope i v Tichém oceánu. V dobách Rockefellera znamenala kontrola
nad trhem petroleje jen obrovskou majetkovou moc. V dobe obou svetových
válek se stala ropa hlavním zdrojem energie a z toho plynula i její obrovská
vojenská moc.
40
15. ROPA – produkcní zeme zacínají zlobit
Americké a evropské koncerny si v zemích, v nichž se težila ropa,
zajistily smluvne na mnoho let práva k težbe i obchodu s ropou. Státy Strední
Ameriky a Blízkého a Stredního východu si však postupne zacaly uvedomovat,
jak duležitou surovinu, o níž rozhoduje a z níž bohatne nekdo jiný, produkují.
Po druhé svetové válce se obecne zvedla silná vlna boje proti kolonialismu,
v jejímž rámci se pomalu pripravovala i vlna odporu namírená proti vláde
ropných koncernu. První zemí, která dosáhla v tomto boji úspech, se stala v roce
1948 Venezuela. V roce 1951 byly podniknuty podobné pokusy v Íránu, avšak
skoncily porážkou. Vztahy mezi produkcními zememi a naftovými spolecnostmi
se priostrovaly a vyvrcholily v první vážné ropné krizi v roce 1973. Jak to
vlastne tehdy všechno bylo?
Na konci druhé svetové války se v USA do znacné míry zopakovala
situace z doby po válce první. USA vyvážely hlavne do Evropy rekordních
200 mil. barelu ropy a ukázalo se, že takové množství spolu se spotrebou v USA
bylo vysoko nad kapacitou severoamerických ropných polí. Prodej však
z prestižních i obchodních duvodu pokracoval a deficit byl kryt dovozem
z Venezuely a Kanady. Protože bylo stále zrejmejší, že kapacity západní
polokoule na krytí stále rostoucí spotreby nestací, rostl postupne také podíl
dodávek ze Stredního východu. V roce 1948 bylo historicky poprvé do USA
dovezeno více ropy než z ní bylo vyvezeno. Tento druh obchodu však byl velmi
zajímavý, protože stále platily dopravní podmínky podle dohody z Achnacarry,
takže v Evrope se ropa prodávala za 15 až 16 dolaru za tunu, i když težební
náklady ve stejné dobe vcetne odvodu za tunu ropy cinily v Saudské Arábii
necelé 3 dolary, na Bahreinách dokonce méne než 2 dolary. Proto byla otevírána
nová nalezište v Perském zálivu, v Severní Africe, ale i jinde.
Koncerny sice mely težbu i obchod pevne v rukou a cílevedome je
regulovaly, ale tlaku producentských zemí nebylo možné déle celit. V roce
1948, kdy byly USA již netto-dovozcem ropy, Venezuela prosadila místo
drívejších maximálních 12,5 % royalties placení 50% dane z príjmu. Americké
koncerny tuto dosud nevídanou podmínku akceptovaly jen pod hrozbou
zestátnení težby ropy vezuelskou vládou. Tento kamínek ale uvedl do pohybu
lavinu, kterou se nikdy nepodarilo úplne zastavit.
Je prirozené, že s požadavkem na úpravu vztahu mezi producentskými
zememi a koncerny se ihned prihlásily zeme Stredního východu, konkrétne
Saudská Arábie, Kuvajt, Katar a Bahrein, v jejichž zemích operovaly americké
spolecnosti. Pozice techto zemí však nebyla tak silná jako pozice Venezuely,
protože s težbou ropy teprve zacínaly a nemohly si dovolit vyvinout
41
na koncernové spolecnosti dostatecne úcinný tlak. Stalo se však neco, s cím
naftarské firmy nepocítaly. V Perském zálivu se objevili dva outsideri, firma
Pacific Western Co. a firma Aminoil, které místním šejkum nabídli stejný podíl
jako mela Venezuela, tj. delbu zisku „fifty – fifty“. Za techto podmínek získali
outsideri významné koncese ve volném pásmu mezi Kuvajtem a Saudskou
Arábií, na které se nevztahovaly dohody Red Line.
Takové dosud netušené výhodné podmínky dostaly do nezávideníhodné
pozice velké šejky, protože se ukázalo, že své koncese prodali „Sedmi sestrám“
príliš levne. Dávali svou nespokojenost patricne najevo, a tak „Sedmi sestrám“
nakonec nezbylo nic jiného, než zasednout za jednací stul. V roce 1950 dospely
obe strany k dohode „fifty-fifty“, která se však od venezuelského vzoru trochu
lišila, protože Arabové neznali dan z príjmu. Za základ výpoctu zde sloužila
známá „posted price“ po odectení težebních nákladu a royalties.
Toto ujednání se však netýkalo Íránu, ve kterém o težbe a cenách
rozhodovala Anglo-Persian Co. Britové, kterí jsou známí svou buldocí povahou,
byli velmi neústupní a odmítali všechny pokusy šachových úredníku o jednání
na bázi 50:50. Tento spor se vyostril natolik, že Írán svou ropnou produkci
znárodnil. Takový krok se spíše cekal v revolucne ladené Venezuele, ale Írán
byl zemí jednoznacne konzervativní. Vysvetlení se opíralo o to, že venezuelské
revolucní nadšení se dalo snadno utlumit pragmatismem ropných spolecností,
zatímco vliv Anglie v Íránu se po druhé svetové válce vytrácel. Durazneji se
prosazoval vliv Sovetského svazu. Neméne výrazná byla vlna antikolonialismu
a projevu radikálních a naivních socialistických nálad. Islám samozrejme
neakceptoval marxistickou ideologii, ale heslo o osvobození od cizáckých
vykoristovatelu a prevzetí nerostného bohatství do vlastních rukou bylo
politicky nosné. Této politické vlny využil v té dobe již 70tiletý íránský
nacionalista Dr. Mohamed Mossadegh, jehož snem byla velká mocná Persie.
K tomu byla ropa dobrým prostredkem. V napjaté vnitrní situaci nezbylo
šachovi Reza Pahlavi nic jiného, než národního tribuna Mossadegha v roce 1951
jmenovat ministerským predsedou. Anglo-Persian Co. a anglická vláda byli
prohlášeni za hlavního neprítele, ale Mossadegh (v transkripci casto
i Mosaddek) se ukázal jako tvrdý protivník i vuci americkým koncernum. To se
v dobe, kdy stál osamocen proti mocným sveta, ukázalo jako zacátek jeho
konce.
Pred vypuknutím tohoto konfliktu byli Britové ze ¾ závislí na dodávkách
ropy z Persie. Íránské dodávky se jim podarilo nahradit dovozy z Iráku, Kataru,
Venezuely a USA. Anglo-Persian Co. opustila Írán a najednou ve svete nikdo
íránskou znárodnenou ropu nechtel. Nove založená národní spolecnost National
Iranian Oil Company (NIOC) nemohla sama ani težit, ani ropu prodávat. Tato
42
skutecnost se nutne projevila ve špatném stavu íránského hospodárství.
S návrhem na konsolidaci íránské ekonomiky prispechala jak Svetová banka, tak
i americká a anglická vláda, samozrejme za podmínky zrušení znárodnení.
Pozice Mossadegha se však zdála natolik silná, že dokonce i šach musel
za dramatických podmínek svou vlast opustit.
Vítezství Mossadegha však netrvalo dlouho. Oficiálne nikdy nebylo
vysvetleno, jak mohl generál Zahedi v roce 1953 Mossadegha svrhnout. Šach se
triumfálne vrátil a již v roce 1954 prevzalo konsorcium „Sedmi sester“
a francouzské Compagnie des Petrol na základe kontraktu s NIOC íránskou
ropnou produkci a její zpracování v Abadanu. Ropné koncese sice zustaly
v majetku NIOC, ale o rope rozhodovalo konsorcium. Výroba se postupne
zacínala rozbíhat, Mossadegh byl zatcen. V roce 1956 byl z vezení propušten
a až do své smrti v roce 1967 žil pod dohledem.
Z této íránské ropné historie vyplynula duležitá poucení pro její úcastníky.
Ropná spolecnost NIOC existuje i dnes a dokazuje, že zestátnení ropné
produkce je v principu možné a muže být nástrojem politického boje. Velké
ropné spolecnosti se poucily, že není možné spoléhat na dodávky z jedné zeme.
Anglická Anglo-Persian Co., která se prejmenovala na British Petroleum
Company (BP), zacala horecne podnikat v mnoha jiných cástech sveta,
napríklad v Severní Africe, Nigérii a v Kanade. Zeme produkující ropu se
poucily, že bez vlastního prodejního aparátu je jejich produkce bez užitku
a zcela urcite nekteré další plány na zestátnení težby šly zpátky do šuplat. Ale
klid netrval dlouho. Za dva roky nastala tzv. Suezská krize (1956 – 1957).
43
16. Suezská krize a co to provedlo s ropou
V padesátých letech 20. století bylo jasné, že nalezište ropy na Blízkém
a Stredním východe predstavují dve tretiny známých svetových zásob. V této
oblasti pokrývala Evropa témer tri ctvrtiny svých potreb. Tato skutecnost ale
mela jeden zásadní nedostatek, a tím byl Suezský pruplav, predstavující úzké
hrdlo pro lodní dopravu. Vybudování tohoto pruplavu francouzským stavitelem
Lessepsem, který pozdeji zahájil stavbu Panamského pruplavu, znamenalo
pri jeho otevrení v roce 1869 obrovskou vzpruhu obchodu mezi Evropou a Asií,
ale ackoliv jej spravovala anglicko-francouzská spolecnost, mohl se kdykoliv
stát casovanou bombou. Tato bomba zacala tikat, když zacala Anglie
v padesátých letech v této oblasti ztrácet své pozice a Sovetský svaz stále
posiloval svuj vliv. V roce 1955 prišly do Egypta první sovetské zbrane a v roce
1956 byla v Jordánsku rozpuštena „Arabská legie“, která byla naftovými
koncerny považována za jednotky chránící prístupové cesty k Perskému zálivu.
V Egypte vládl jako ministerský predseda od roku 1954 G. A. Nasir, jehož
protianglické a nacionalistické zamerení výrazne ovlivnovalo dení na Blízkém
a Stredním východe.
Bezprostredním impulsem ke znárodnení Suezského pruplavu se bezdeky
staly USA, které v léte 1956 podmínily poskytnutí úveru na egyptský projekt
Asuánské prehrady vstupem Egypta do Bagdádského paktu. To Nasir odmítl
a rozhodl se rešit financování projektu zestátnením Suezského kanálu. Protože
provoz kanálu se mel i po zestátnení zachovat, velké zmeny by tento samotný
fakt jiste neprinesl, nebýt však vleklého konfliktu mezi Izraelem a Egyptem.
Premiérové Anglie Anthony Eden a Francie Guy Molet se celkem logicky
nechteli tak snadno svého vlivu v Suezu vzdát, a proto když v ríjnu 1956 Izrael
zahájil vojenské akce proti Egyptu, poslali do oblasti kanálu anglo-francouzské
jednotky výsadkáru s oduvodnením, že „mají chránit životy tam sídlících
obcanu a mezinárodní právo“. Akce to však nebyla príliš úspešná, nebot
nedokázala zabránit tomu, kvuli cemu do oblasti prišla a kvuli cemu bojovala,
tj. uchránit kanál. Egyptanum se podarilo díky potopení 49 lodí zastavit
dlouhodobe provoz v kanálu. Ovšem prospech pro financování Asuánu to také
neprineslo.
Suezská krize mela krome politických dusledku také vážné dopady
hospodárské. Cena ropy silne stoupla a ve známé houpacce se vyšvihl kurs
dolaru a poklesla cena zlata. Evropské centrální banky totiž houfne menily zlato
za dolary, aby mohly zaplatit nákup ropy z USA, protože dodávky ze Stredního
východu ustaly. Silne poškozeni byli zejména Anglicané, z nichž ješte navíc
létalo perí již pri tzv. Abadanském konfliktu, k nemuž došlo pri znárodnování
v Íránu. V Anglii se proto musely vyhlásit prídely pohonných hmot, které
44
vystacily jen asi na 10 až 15 km jízdy denne. Podobná situace nastala
i ve Francii, kde jim však jejich románský šarm nedovoloval prídelový systém
zavádet. Benzin se v nekonecných frontách preplácel a nakreckované zásoby
majitelu aut se mnohdy skladovaly ve vinných sudech a koupacích vanách.
Nedostatek energie vedl Francii k tomu, že oznámila Montanní unii stav nouze,
aby mohla získat vetší dovozní kvóty levnejšího nemeckého uhlí. Nemecko bylo
postiženo méne než ve Francii, protože jednak melo znacné dolarové rezervy,
jednak jeho prumysl pracoval stále ješte ve vetším pomeru na uhlí.
Pro Ameriku byla Suezská krize obchodne spíše prínosem. Omezení
produkce nebylo tak drastické a bylo dobré predevším proto, aby bylo možné
na místním trhu s palivy zvýšit až dosud velmi nízké ceny, a to o 10 až 20 %.
Pod heslem pomocné akce Evrope nabízely americké firmy své kapacity
na vývoz. Spíše než ropa se prodávaly jen z ní vyrobené hotové produkty, a to
v množství, které krylo skutecný deficit asi jen z poloviny. To postihovalo nejen
civilní, ale také vojenskou oblast v zemích NATO.
Kupecký pohled na Suezskou krizi je celkem jednoduchý. Ten na ní
prodelal, onen naopak vydelal. Strategické vyhodnocení však prineslo
jednoznacné poznání, že šlo o krizi, která byla až dosud nejvážnejší jak svým
rozsahem, tak i svou politickou orientací. Ponechme však stranou politické
úvahy a zamerme se na hospodárské aspekty, odhlédneme-li od toho, zda je
dnes možné tyto aspekty od sebe oddelovat.
První záver se týká dopravních cest. Suezský kanál byl úzkým hrdlem
pri doprave ropy z nejvetších svetových nalezišt a ukázal se velmi zranitelným.
Pred vypuknutím konfliktu se v roce 1955 kolem Afriky dopravoval jen asi
1 milion tun, a to jen do Jižní Ameriky, protože to bylo kalkulacne výhodné.
Ve stejné dobe šlo pres kanál do Evropy 67 mil. tun. Na dopravu do Evropy
kolem Mysu dobré nadeje nebylo v té dobe ani pomyšlení, protože se ješte
nestavely tak velké tankery, aby to bylo kalkulacne prijatelné. Existovaly pouze
4 tankery o objemu nad 50.000 BRT, které pluly pres Suez poloprázdné
a dokládaly se v Alžíru.
Suezské zkušenosti vedly ve Spojených státech k výstavbe
tzv. Emergency Fleet, skládající se ze 60 supertankeru o kapacite 60.000 BRT
a zacaly se projektovat tanky ješte vetší. Byla s tím ovšem spojena rada
problému technických i provozních, nehlede na to, že vetšina prístavu nebyla
vybavena tak dobre, aby mohla velké tankery prijímat. Nicméne nouze naucila
Dalibora housti, a proto když byl kanál v roce 1967 znovu otevren, po svetových
morích plula rada tankeru o objemu 100.000 BRT i více, které umožnovaly
ekonomickou prepravu ropy kolem Mysu dobré nadeje.
45
Dalším ponaucením byla nutnost rozvoje nalezišt mimo Strední východ.
Události kolem Suezu vyvolaly potrebu prehodnotit politický postup na Blízkém
a Stredním východe. Oficiální americká politika ústy prezidenta Eisenhowera
sice ujištovala, že díky zvýšené investicní politice v této oblasti je možné situaci
zvládnout, ale koncerny nehodlaly utrácet své peníze v nejistém dobrodružství,
a mely snahu vymanit se ze závislosti na tomto regionu. První byla spolecnost
ARAMCO, která výrazne snížila svuj rozpocet v Saudské Arábii, a ostatní ji
následovaly. Standard Oil of New Jersey (Exxon) se zacal orientovat predevším
na oba americké kontinenty, jiné spolecnosti hledaly náhradu v Severní Africe,
i když Alžír a Libye byly konec koncu dosti nejisté arabské státy. Predmetem
pozornosti se staly Kanada, Venezuela, Karibik, Kostarika, ba dokonce zacaly
být zajímavé i „alternativní“ zdroje ropy, jako bridlice a písky, obsahující ropu,
bitumen z Orinoco a další. Ekonomicky to ale zatím príliš lukrativní nebylo,
protože saudsko-arabská ropa prišla v New Yorku na 2 dolary za barel, zatímco
stejné množství ropy z náhradních zdroju stálo až 7 dolaru. Nicméne i taková
cena za nezávislost na dovozu ze Stredního východu se zdála prijatelnou,
nehlede na to, jakým vývojem cena ropy do konce 20. století prošla.
Další reakcí západních zemí na Suezskou krizi bylo vytvárení vetších
zásob ropy. Jestliže v roce 1955 melo Nemecko uskladnenu ropu na 1 mesíc,
pri krizi v roce 1967 byla tato zásoba již dvoumesícní a v Anglii a Francii
dokonce trímesícní. Tato norma se ostatne cituje dodnes.
Pri znalostech soucasné situace v rope musíme dát za pravdu ponaucení
z další krize, tzv. Šestidenní války. Pres všemožnou snahu západního sveta snížit
svou závislost na rope z arabských zemí nebylo dosaženo žádoucího výsledku.
Nových nalezišt bylo proste málo a spotreba stále rostla. Jestliže v roce 1957
kryly hlavní evropské zeme své potreby ropy ze 75 % na Stredním východe,
pres veškerou snahu tyto nákupy stouply asi na 82 %. Podíl ropy prepravované
Suezským kanálem klesl, protože se více nakupovalo v Libyi a Alžíru. Tyto
zeme využily vývoje na ropném trhu a v roce 1960 spolecne s nearabskými
zememi Íránem a Venezuelou založily organizaci, která zacala nebývalým
zpusobem ovlivnovat vývoj trhu s ropou a ciní tak dodnes. Jako zájmová
organizace výše jmenovaných zemí vznikla organizace OPEC - Organisation
of Petroleum Exporting Countries se sídlem ve Vídni.
46
17. Vznik organizace OPEC
Pozice hlavních svetových ropných koncernu se dlouhá léta zdála být
neotresitelná, avšak zub casu nezadržitelne hlodal na jejich pevnosti.
Dohoda z Achnacarry z roku 1938 byla pro ropné koncerny natolik
výhodná, že se jí všechny zúcastnené spolecnosti držely. Bylo sice nutno rešit
nekteré události, jako napr. prípad Venezuely v roce 1948 nebo vzpouru v Íránu,
ale to se, i když ne bezbolestne, ješte podarilo zvládnout. Suezská krize v letech
1956 - 1957 mela sice trochu jiný charakter, ale také znamenala „Mene tekel“
pro budoucí vývoj. Byly zde však i jiné události, které prispely k tomu, že se
dosud neotresitelná pozice koncernu zacala na konci padesátých let silne drolit.
Predevším se výrazne zvetšil pocet nezávislých ropných spolecností, které
križovaly cestu „Sedmi sester“. V roce 1960 pracovalo v 90 zemích více
než 200 spolecností zabývajících se ropou, které narušovaly politiku vysokých
cen a regulované težby ropy. Produkující zeme mely zájem na zvyšování svých
príjmu z podílu, a tudíž i na zvyšování težby. To melo za následek, že se cena
ropy snižovala, címž klesala i míra zisku. Velmi závažné bylo také to, že na trhu
ropy zacal intenzivne nabízet Sovetský svaz, který se se svými asi 150 miliony
tun dostal na druhé místo za USA, i když samozrejme s odstupem. Navíc
k prekvapení celého sveta došlo v roce 1959 k tomu, že si v USA, zemi
svobodného obchodu, americké koncerny prosadily omezení dovozu ropy. Tento
zásah byl zduvodnen ochranou americké energetiky proti „politicky nejisté
rope“ a prakticky to znamenalo, že zisky ropných spolecností, pusobících
v USA, se celkem udržely, ale v Evrope a jiných oblastech se návratnost
vloženého kapitálu snížila z drívejších 30 % na méne než polovinu. Také podíl
USA na svetové težbe, který v roce 1945 cinil 66 %, se za patnáct let snížil
na 36 % a podíl na svetových rezervách v tomtéž období ze 40 % na pouhých
11 %. Ve snaze o udržení cen se USA pokusily vyvinout nátlak na evropské
zeme NATO, aby nekupovaly ruskou ropu, ale zbytecne. Logickým krokem pak
byly korektury „posted price“, které snižovaly docilovaný zisk a tudíž i výši
odvodu pro produkcní zeme. První závažný krok pri snižování „posted price“
ucinila Standard Oil of New Jersey, která oznámila, že v konkurenci se
sovetskou ropou snížila své ceny dodávek z Perského zálivu v prumeru o 6,5 %,
a firma Shell ji bleskove následovala. Anglická BP byla po svých zkušenostech
v Íránu vuci producentským zemím opatrnejší a slevila jen o 4,5 %. Rada
spolecností se však z obav pred reakcí producentských zemí neodvážila cenu
snížit vubec. Tato nejednotnost a váhavost dávaly tušit, že koncerny již nejsou
zcela jednotné.
47
V dobe techto cenových boju probíhala v Iráku další jednání, která zrejme
urychlila, nebo dokonce vyvolala rozhodnutí producentských zemí vytvorit svuj
vlastní kartel. V Bagdádu se jednalo o budoucnosti Irak Petroleum Co., kde meli
rozhodující vliv Anglicané a Shell. Revolucní vláda generála Abd-al-Karim
Kassema požadovala zvýšení težby a zvýhodnení „posted price“. Predstavitelé
koncernu jednání jako obvykle protahovali. V Bagdádu se však neocekávane
jako host objevil šejk Abdulla Tariki, saudsko-arabský reditel pro záležitosti
ropy a pozdejší ministr pro ropu. Saudská Arábie mela z poklesu „posted price“
nejvetší ztráty, a proto je jasné, proc Tariki prijel podporit pozici generála
Kassema. Hned v príštích dnech byli do Bagdádu prekvapive pozváni i ropní
ministri Íránu, Kuvajtu a Venezuely, aby projednali otázku snižování cen.
Tato situace byla velmi vážná a koncernum bylo jasné, že musí prijít
s nabídkou. Bylo však již pozde. Ackoliv se sjednotili v tom, že ceny prizpusobí
na úroven BP, už to nepomohlo. 7. zárí 1960 producentské zeme Irák, Írán,
Saudská Arábie, Kuvajt a Venezuela založily „Organisation of Petroleum
Exporting Countries“. Jejich prvním krokem bylo sdelení všem ropným
spolecnostem, že cenová snížení ze srpna 1960 nebudou v jejich výpoctech
dávek a daní brána v úvahu. Nejduležitejším ujednáním však bylo to, že nove
vytvorený kartel zavázal všechny své cleny k jednotnému postupu v cenových
a množstevních rozhodnutích.
Koncernové firmy nebraly existenci organizace OPEC zpocátku vubec
vážne. Spoléhaly na své drívejší zkušenosti s arabskými státy, které vystupovaly
casto nejen nejednotne, ale i neprátelsky vuci sobe. Už v roce 1961 však získaly
zkušenost opacnou. Generál Kassem totiž stále požadoval na firemním
konsorciu Irák Petroleum Co. (BP, Shell), aby zvýšilo težbu. Když byl jeho
požadavek zamítnut, rozzlobený Kassem odebral konsorciu vetšinu težebních
koncesí. Všeobecne se ocekávalo, že koncerny odpoví stejným zpusobem, jak
byl v Íránu odstranen Mossadegh. To se však nestalo a velké koncerny OPEC
proste ignorovaly. Težba se nejen nezvýšila, ale navíc se zacala podporovat
težba v poslušnejších regionech.
V této dobe se o prízen produkcních státu intenzivneji zajímali noví
partneri. Predevším to byl Sovetský svaz, který se snažil posílit svuj politický
vliv. Pomocí hlásání hesel o skoncení vykoristování prírodního bohatství cizinci
se mu to celkem darilo. Na trhu se také objevila rada nových nezávislých firem,
které chtely získat podíl na ropném bohatství v tomto regionu.
Jedním z techto zájemcu byla i státní italská spolecnosti ENI, jejíž
odbytovou organizací byla firma AGIP. V cele spolecnosti stál Enrico Mattei,
který je mimo jiné autorem názvu „Sedm sester“ pro hlavní koncernové firmy.
48
Práve s tímto sdružením mel i své nevyrízené úcty, protože mu po pádu
Mossadegha v Íránu nedali ocekávaný podíl na spolecnosti NIOC.
Metody pana Matteie, bývalého partyzánského generála z druhé svetové
války, byly velmi rafinované. Vuci producentským zemím podporoval líbivá
sovetská hesla o tom, že prírodní bohatství patrí tem, na jejichž území se
nachází, a nabízel jim partnerskou spoluúcast pri težbe. To se temto zemím
líbilo. Došlo k jednání Enrico Matteie s íránskou spolecností NIOC, pri kterém
jim Signor Petroleum, jak se mu zacalo ríkat, udelal neslýchanou nabídku –
75% podíl na zisku. S NIOCem byl kontrakt na tomto základe skutecne
podepsán a stal se vzorem pro jednání s ostatními producentskými zememi.
Tento kontrakt zároven zpusobil trhlinu v postojích kartelových firem vuci
OPEC.
Samozrejme že tímto krokem si odvážný Ital vysloužil velkou nelibost
„Sedmi sester“, které mely tisíc chutí zavrít spolecnosti ENI kohouty s ropou.
Mattei však vcas uzavrel kontrakt na dodávky se Sovety, kterí nutne potrebovali
devizy a meli dostatek levné ropy. Enrico Mattei se sprátelil s Chrušcevem, a tak
dostával ropy kolik chtel a celou Evropu zaplavoval hotovými produkty
z italských rafinerií za ceny, jež si anglo-americké koncerny nemohly dovolit.
V této situaci se Mattei vydal na sever a u Ingolstadtu založil nám známou
rafinerii ERIAG, která se pozdeji stala soucástí RVI jako spolecný podnik BP
a AGIP. Pro její zásobování byl z Janova postaven ropovod CEL, který byl
až donedávna v provozu.
Zmínená rafinovanost Signor Petroleum byla i v tom, že v existujícím
cenovém boji zaznamenávaly koncernové spolecnosti stále nižší zisky a byly tak
nuceny snižovat „posted price“, což producentské zeme vhánelo do nárucí
Signor Petroleum.
Enrico Mattei dosáhl velkého úspechu, ale dlouho se z nej netešil.
27. ríjna 1962 se za velmi záhadných okolností zrítilo firemní letadlo ENI
na ceste ze Sicílie do Milána. Okolo prícin této havárie se vyrojila spousta
dohadu. Týkaly se nejen možné úcasti „Sedmi sester“, ale i francouzské tajné
služby SCEDE, protože Enrico Mattei mel nevyrízené úcty s De Gaulem, nebot
podporoval alžírský osvobozenecký boj ENL a mel zálusk na alžírská ropná
pole. Shrnuto a podtrženo mel tolik neprátel, že nikdo nechtel verit na prirozené
duvody havárie.
49
18. Šestidenní válka a ropa
Jestliže v polovine 20. století mely ropné spolecnosti vážné duvody pro to,
aby hledaly spolehlivejší místa pro težbu ropy, pak šestidenní válka mezi
Egyptem a Izraelem v cervnu 1967 potvrdila oprávnenost takového snažení.
Príciny a politické dusledky této války jsou obecne známy. Znamenala okupaci
egyptského, syrského a jordánského území a pres snahy OSN je situace v této
cásti sveta dodnes nevyrešená.
Pro prepravu ropy prinesla tato válka již druhé uzavrení Suezského kanálu
od roku 1956. I když situace byla nyní ponekud odlišná, uzavrení této dopravní
cesty znamenalo pro Evropu, Japonsko i Ameriku šok, protože v této oblasti šlo
vždycky predevším o ropu. Témer tretina svetové produkce ropy byla ze dne
na den nedostupná a seskupení producentských zemí organizace OPEC se
poprvé podarilo otrást pozicemi všemocných spolecností. Nešlo však jen
o Nasira, který vyhlásil bojkot. Již druhý den po zacátku války írácký prezident
Abd-el-Rahman Arif nechal zavrít Transarabský ropovod mezi Perským zálivem
a Stredozemním morem a saudsko-arabský král Feisal zastavil veškeré dodávky
ropy zahranicním odberatelum. K bojkotu se pripojily i šejchanáty v Perském
zálivu. Krizové zásoby ropy a mamutí námorní tankery sice existovaly, ale
situaci nerešily, protože v této dobe evropské prumyslové státy odebíraly
cca 80 % své ropy z arabských zemí v Asii. K bojkotu se pridaly i další arabské
státy, zejména Libye a Alžír. Tato forma nátlaku byla oznacována jako nová
zbran arabských státu.
Tato zbran však nemohla pusobit príliš dlouho, protože „Arabové
nemohou svou ropu vypít“. Muselo se nicméne cekat, až rebelum dojdou peníze,
a to netrvalo dlouho. Prvním ulehcením pro koncerny bylo, když nearabští
clenové OPEC (Venezuela a Írán) bojkot porušili. Také nekterí další clenové
tlacili na obnovení težby, protože si uvedomili, že bojkot znamená ztráty
i pro ne. Již týden po zahájení války byl saudsko-arabský král Feisal informován
svým ministrem financí, že státní kasa je prázdná, a proto král prerušil bojkot
a ARAMCO mohlo opet zahájit težbu. I tak tento týdenní výpad težby znamenal
pro Saudskou Arábii ztrátu 30 mil. dolaru, které se prestehovaly do kapes
perského monarchy. V srpnu 1967 následovala v Súdánu konference arabských
státu, na níž saudsko-arabský ministr pro ropu Ahmed Saki el-Jamani prohlásil,
že tak to dál nejde. Arabové si uvedomili, že egyptský nacionalista Nasir, jehož
zeme sama ropu neprodávala, je svedl k dobrodružství, jehož dusledky sám
nepocítil. Slavnostne si však slíbili, že jednota zemí OPEC musí být zachována,
protože za sedm let jejího trvání bylo v jednání s koncerny dosaženo více než
kdykoliv predtím.
50
Neslavný konec bojkotu vzbudil u koncernových firem nadeji, že se snad
podarí organizaci OPEC rozvrátit. Snad by se to i mohlo podarit, kdyby nedošlo
k dalšímu napínavému zvratu, který se tentokrát odehrál v Libyi.
Libye byla v té dobe království v cele s králem Idrisem. O tuto v podstate
beduínskou pouštní zemi se nikdo nezajímá. Ovšem jen do roku 1959, kdy bylo
v Djebelu na Sahare objeveno vetší ložisko výborné nízkosirné ropy. Veci šly
rychle kupredu. Jestliže byl v této oblasti v roce 1961 vytežen necelý jeden
milion tun ropy, v roce 1969 to již bylo témer 150 mil. tun, které byly urceny
hlavne pro blízké evropské zeme.
Král Idris z této zmeny nedokázal pro svuj asi 1,5 milionový národ, žijící
ve špatných podmínkách a v chudobe, nic vytežit. Velmi pilná však byla úzká
nejvyšší vrstva lidí kolem královského dvora, která toto bohatství bezostyšne
zneužívala. Korupce libyjských úredníku prekracovala všechno, s cím se
manažeri ropných spolecností v arabských zemích až dosud setkávali, a to urcite
nebylo málo. Libye brzy dostala prezdívku „Zeme datlových palem
a podmazaných rukou“. Tuto obrovskou korupci v zemi provozovali nejen velké
ropné spolecnosti, ale i malé a nove zakládané spolecnosti. Zatímco velké
spolecnosti to prý nechteli prílišnými úplatky „kazit“, ostatní nemeli žádné
zábrany. Nejznámejší v tomto smeru byla na zacátku neznámá firma Occidental
Petroleum Corporation of California, kterou vedl Leninuv prítel Dr. Armand
Hammer. Za úplatky získal dve nejvýhodnejší koncese v Cyrenaice a jeho
puvodne malá firmicka vykazovala za nekolik let miliardové príjmy.
Podplácet libyjskou administrativu rozhodne stálo za to. Jestliže ostatní
arabské státy již pracovaly na základe principu italského šéfa ENI Matteie
„25:75“, v Libyi se podle prání koncernu stále uplatnoval princip „posted price“,
který ovšem urcovali experti techto firem. Pozdeji experti organizace OPEC
vypocítali, že do roku 1965, kdy se Libye k OPEC konecne pripojila, prišla asi
o 100 mil. dolaru.
Situace v zemi vyvolávala nespokojenost zejména mezi mladými
dustojníky libyjské armády, kterým se podarilo v roce 1969 v dobe státní
návštevy krále Idrise v Turecku pod vedením plukovníka Khadafiho svrhnout
královský režim v nekrvavém puci. Pak se veci zacaly rychle odvíjet.
Již pul roku po prevzetí vlády plukovníkem Mahmoudem el-Khadafim
byly ze zeme vypovezeny základny US Air Forces a rychle je následovali
i Britové z Tobruku a z Benghazi. Povzbuzen tímto úspechem si Khadafi pozval
do Tripolisu zástupce ropných spolecností Occidental, Amerada, Marathon,
Shell, Esso a CFP a nadiktoval jim nové predávací ceny ropy. Naftari byli
51
statecnejší než vojáci a Khadafimu 7 mesícu vzdorovali, ale pod tlakem
masivních hrozeb nakonec vytáhli bílý prapor. Stálo je to nejméne
50 mil. dolaru rocne navíc proti tomu, co platili libyjskému státu dríve, ale
prijali. Ve srovnání se soucasnými cenami ropy neznamenají tyto rozdíly tolik,
ale i tak se s nimi Khadafi údajne rozloucil posmešným pozdravem „Mír budiž
s Vámi“.
Tato zkušenost producentským zemím potvrdila, že se situace od dob
íránského Mossadegha pro jejich zeme zmenila. A další události následovaly …
52
19. OPEC se stala úcinnou zbraní
Nové útoky na pevnost západních ropných koncernu na sebe nedaly
dlouho cekat. Se svými požadavky se jako první po libyjských událostech
prihlásil Alžír a byl ješte neskromnejší. Ministr prumyslu Boumediennova státu
Belaid Abdessalam prišel s požadavkem zvýšení ropné dane o 37 % se zpetným
úcinkem a skutecne se mu to podarilo prosadit. Hned po Alžíru se ozval perský
šach pavího trunu, který se však po negativních zkušenostech s Mossadeghem
pred dvaceti lety rozhodl postupovat opatrne. V zime 1971 pozval do Teheránu
ostatních pet státu OPEC z oblasti Perského zálivu, tedy Abu Dhabi, Irák,
Kuvajt, Katar a Saudskou Arábii, aby se dohodly o podstatném cenovém
zvýšení pri prodeji ropy.
Ropné koncerny se snažily na tuto událost zareagovat a dotlacily politické
vedení USA k tomu, aby do Teheránu vyslalo námestka ministra zahranicí USA
Irwina, který mel za úkol vzpouzející se producentské zeme umravnit
a eventuelne umožnit napravit škody, které koncerny v Severní Africe utrpely.
USA však pri výberu tohoto vyjednavace bud nemela štastnou ruku, nebo se
Irwin více než prímými zájmy koncernu rídil pri jednáních strategickými zájmy
politiky USA. V každém prípade použil pri jednání málo štastný argument, že
plánované cenové zvýšení ropy by melo pro prumyslové zeme vcetne Japonska
velmi škodlivé dusledky.
Takové starosti byly potentátum z Perského zálivu naprosto lhostejné
a s projevením jejich sympatií k ropným koncernum se vzhledem k historii
nedalo snad vubec pocítat. Z celé „záchranné akce“ nebylo nic, ba navíc
pri jednání Reza Pahlewi pohrozil bojkotem dodávek ode všech zúcastnených
zemí. To byla ovšem pri vysokém podílu dodávek ropy z této oblasti vážná
hrozba. Výsledkem bylo, že koncerny kapitulovaly, ale jak se ukázalo pozdeji,
nebylo to zrovna nutné. Státy OPEC si totiž v té dobe nebyly zdaleka tak jisté,
jak dokázaly predstírat. Pri následné tiskové konferenci šach pripustil, že „stacil
sebemenší odpor a OPEC by byl jednou provždy vyrízen“. Toto pozdní priznání
však již koncernum nepomohlo. Jestliže se všechna drívejší jednání vcetne
úspechu Khadáfiho týkala jen jednotlivých zemí, kontrakt z Teheránské
konference tentokrát znamenal zásadní presun ve prospech producentských zemí
jako celku a znamenal také obrat ve vztahu ke koncernum a k jejich zemím
puvodu. Alespon potud, pokud šlo o tehdejší rozložení politických sil.
Pro ilustraci stací uvést, že zatímco prohra koncernu v Libyi stála asi
50 mil. dolaru rocne, konference v Teheránu je pripravila o 1,2 miliardy dolaru
rocne.
53
Tím to však neskoncilo. Již nekolik dní po skoncení konference se
prihlásil alžírský Boumedienne a zestátnil 51 % težebních a zpracovatelských
zarízení Compagnie Francaise des Petroles (CDF) v Alžíru. Pro Francii to byla
velká rána, protože vetšinu svých dovozu orientovala v této dobe na své drívejší
kolonie. Nicméne snažili se bojovat a jako protiakci vyhlásili bojkot na dovoz
vína z Alžíru. Víno však prece jen nemá tutéž sílu jako ropa. Již v polovine
roku 1971 generál De Gaulle vyvlastnení uznal.
Tento alžírský úspech ovšem vzbudil žárlivost v Libyi u Khadáfiho, který
ji projevil dosti kuriózním zpusobem. V té dobe totiž nearabská šachova armáda
Íránu obsadila tri ostruvky v Perském zálivu, což mohlo být vykládáno
v neprospech arabského vlivu v zálivu. Khadáfi obvinil Anglicany z toho, že
zanedbali svou bezpecnostní funkci v Perském zálivu a že za to tudíž musí
zaplatit. Za trest vyvlastnil v prosinci 1971 majetek British Petroleum. Tato akce
ovšem mela vážné dusledky a de facto se rovnala vyhlášení války Anglii,
protože jako stát vlastnila v BP 49 %! Ocekávalo se proto, že Anglie pošle své
výsadkáre obsadit Tripolis a vyhlásí bojkot, ale nestalo se nic. Vysvetlení
necinnosti Anglicanu je dosti prosté. Jelikož se toto zestátnení týkalo jen BP,
ostatním koncernum, zejména texaskému ropnému miliardári B. Huntovi, prišlo
celkem vhod, nebot se zbavily velkého konkurenta. Libyjský plukovník se jim
však brzy odvdecil tím, že v cervnu 1972 znárodnil 51 % Hunt Oil Corporation
a dva mesíce poté potkal stejný osud ostatní americké spolecnosti.
Za nejednotný postup koncerny opet tvrde platily, ale ponaucení si stále ješte
nevzaly.
Mezitím znárodnili v Bagdádu vojáci pod vedením strany BAAS, kterí se
stále neúspešne snažili prosadit podstatné zvýšení težby ropy, zbývající koncese
Iraq Petroleum Co. Tentokrát ovšem koncerny provedly jednotnou protiakci,
protože znárodnení se týkalo všech peti velkých firem, tj. Shell, Esso, BP, Mobil
a francouzského CFP. Vyhlásily bojkot, který byl na pocátku úcinný, protože
Irák jako relativne hodne osídlená zeme byla na pravidelných príjmech z prodeje
ropy závislá. Irácké vedení BAAS by asi muselo brzy ustoupit, kdyby je
nezachránila Francie, která zacala z Iráku levnou ropu odebírat. Zacátkem roku
1973 se i ostatní podílníci v IPC vzdali a zestátnení akceptovali.
Tvrdé akce Boumedienna, Khadáfiho a Iráku vyvolávaly v OPEC otázku,
jak se mají chovat ostatní arabské státy, které se až dosud vuci koncernum
prosazovaly umírnenejší politikou. Rešení bylo nalezeno behem konference
v New Yorku, na které se mužem c. 1 stal saudsko-arabský ministr Ahmed Saki
al Jamani. Jamani vystudoval v Harwardu a dlouho pracoval ve spolecnosti
Texaco, takže znal dobre nejen mentalitu, ale i pomery v amerických
koncernech. Na této konferenci dokázal Jamani koncerny presvedcit, že
54
znárodnování je neodvratným procesem a že postupné a kontrolované
znárodnování by bylo pro koncerny výhodnejší než násilná vyvlastnování
bez jakékoliv náhrady. V ríjnu 1972 došlo k podepsání tzv. New Yorského míru,
který byl formulován v duchu vzájemného usmírení. Protokol stanovil, že
úcastníci konference z arabských zemí - Saudské Arábie, Kuvajtu, Abu Dhabi
a Kataru - mohou ihned odkoupit od koncernových vlastníku 25 % jejich
koncesí a zarízení a dále do roku 1985 celkem 51 %. Cástka, která mela být
koncernum za tyto transakce vyplacena, zustala utajena. V záverecném
stanovisku se jen konstatovalo, že dohoda byla sjednána na uspokojivém
základe. Uspokojivé pro koho? Nikdo neveril, že šejkové akceptovali prání šéfu
koncernu a že jim zaplatí za koncese, tedy za dosud nevycerpané zásoby ropy
v zemi.
Nadeje, že konference v New Yorku prinese pro cinnost koncernu jistotu
v zásobování ropou se brzy zacala rozplývat. Írán, který nebyl úcastníkem
konference, sice již v srpnu 1972, tedy pred podpisem „míru“, prumyslovým
zemím slíbil, že jim do roku 1994 garantuje bezpecné zásobování ropou,
a pochválil se za „výrazne spolehlivejšího partnera, než jsou rabijáctí Arabové“,
ale už za pul roku stanovil konsorciu Iran Oil Participants takové podmínky
pro cinnost, že se participanti dobrovolne stáhli, a tak Írán prevzal v breznu
1973 veškerou težbu ropy v zemi do svých rukou. Uskutecnil se tak dávný
Mossadeghuv sen o prevzetí íránské ropy do svých rukou.
Skutecnost, že mocné ropné koncerny pres všechna podepsaná ujednání
prestaly prímo kontrolovat situaci v zásobování ropou, potvrdil vývoj ctvrtého
izraelsko-arabského konfliktu v roce 1973, který je znám také pod názvem válka
Jom Kippur. Ta mela na další vývoj duležitý vliv.
55
20. Válka Jom Kippur a ropný bojkot
Rok 1973 prinesl další velmi závažnou událost. V den židovského svátku
Jom Kippur, který se koná v ríjnu, prekrocily egyptské a syrské vojenské
jednotky Suezský kanál a severní hranici Izraele a otevrely tak v poradí
4. arabsko-izraelský konflikt od roku 1948. Dusledky byly velmi závažné
i mimo vojenskou oblast. V Kuvajtu se okamžite setkalo 10 arabských zemí –
clenu OPEC, aby rozhodly o bojkotu dodávek ropy do zemí podporujících
Izrael. Dodávky do USA a Holandska byly zastaveny úplne, ostatní evropské
zeme bez ohledu na svou neangažovanost byly výrazne kráceny, proto zde
vznikla velice vážná energetická situace, která jednak vedla k drastickým
opatrením vedoucím ke snížení spotreby pohonných a topných ropných výrobku
ve všech dotcených zemích, jednak prispela k výraznému zvýšení jejich cen.
Problém byl v tom, že v oblasti Stredního východu se nachází více než
70 % svetových zásob ropy a teží pres 30 % svetové težby. Riziko závislosti
na dodávkách z arabských zemí bylo sice již dávno známo, ale predevším díky
príznivým cenám se dovozy stále zvyšovaly. V dobe této krize pokrývaly USA
na Stredním východe asi 35 procenty svou potrebu ropy a Evropa ješte mnohem
více, napr. tehdejší Západní Nemecko asi 72 %. Proto byl bojkot dodávek ropy
citelný predevším pro Evropu. Tato nelehká situace nakonec sice vedla
k rozhodnutí postavit ropovod na Aljašce a rozvíjet težbu v Severním mori, ale
východiska pro západní zeme byla velmi chmurná.
Šlo skutecne arabským státum jen o podporu boje proti Izraeli, na jehož
strane stály USA a nekteré západoevropské zeme? Snad také, ale dozajista nejen
o to. Vztah jednotlivých státu OPEC k USA a k dalším zemím, podporujícím
Izrael, byl ruzný. Monarchistické státy, tj. Saudská Arábie, Írán, Abu Dhabi
a Katar, v nich spatrovaly možnou oporu proti revolucneji orientované skupine
zemí, které predstavovaly Libye, Alžír, Irák a také Kuvajt. (Íránský šach opustil
Írán až v roce 1979).
Arabské státy rozdelovala v názorech také velikost zisku, který mely
z produkce ropy, a to, jak by s ním mely nakládat. Starý šejk z Abu Dhabi ješte
mohl ukládat dolary a zlaté pruty pod svou postel. Nový šejk byl však již
moderní a z ropných tantiem si ponechával pro potrebu svou a své rodiny jen
12 milionu dolaru. Zbytek rozdeloval mezi svých 35 tisíc poddaných, takže
na každého vyšlo asi 50.000 dolaru. Potíže nemela ani Saudská Arábie, která
pri velkém objemu produkce ropy a malém poctu obyvatelstva nevedela kam
s penezi. Vtírala se jen logická otázka, je-li rozumné težit své bohatství tak
rychle a ztrácet na inflaci, nebo je ponechat v písku na lepší dobu. Hure na tom
byly zeme s pocetným obyvatelstvem jako Irák, Írán nebo Alžír, které mely
56
velké industrializacní plány, na které jim pres znacné príjmy peníze nestacily.
Zvýšit težbu také nemohly, a proto se jejich heslem stalo „Méne ropy za více
penez!“ Toto heslo v podstate sjednocovalo zájmy všech producentských zemí.
Státy OPEC prišly za odberatelskými koncerny s novým argumentem.
Pres všechny již dosud získané úspechy v nich však i nadále zustával pocit, že
zisky jsou nespravedlive rozdelovány. Podle statistik OPEC vydelávají
spotrebitelské státy prostrednictvím zdanování produktu na svých trzích
cca 62 % a koncerny pak dalších 6 %, zatímco producentské zeme pouhých 8 %.
Zbývajících 24 % tvorí výrobní náklady. Tato argumentace i pres pochybnou
oprávnenost kritiky vnitrostátního zdanení produktu vedla zeme OPEC
k praktickému záveru, že cena ropy je stále nízká a že je možné ji ješte zvýšit.
V jaké situaci se nacházely koncernové firmy? Na strane jedné stála
nepríjemná závislost na dodávkách ze zemí OPEC, na strane druhé nebyla nová
nalezište, tudíž stále rostoucí spotreba tuto závislost zvyšovala. Podle ruzných
elaborátu by snížení závislosti vyžadovalo na léta 1973 – 1985 enormní cástku
800 až 1.300 miliard dolaru. Takové investice by byly pri nízkých cenách ropy
neúnosné nehlede na mimorádne nízké výrobní náklady v oblasti Perského
zálivu. Situaci nejlépe vystihuje index srovnání investicních nákladu na težbu
v ruzných oblastech:
Perský záliv – 1,65
Nigerie – 2,25
Severní more – 4,15
Aljaška – 4,35
Hluboké more – 5,20
Z výše uvedených císel vyplývá, že cím vyšší ceny OPEC vyhlásí, tím
více se ropná pole mimo tuto organizaci zhodnotí. A je treba dodat, že
proti tomu zeme OPEC vubec nic nemají, protože zustávají nákladove
bezkonkurencní a bohatství jim déle vydrží.
Vratme se však k situaci v té dobe. Obecne lze ríci, že státum OPEC
neprišla válka oznacovaná jako Jom Kippur nevhod. Vyhlášeným bojkotem,
kterým byly postiženy predevším evropské státy, se težba ropy od ríjna
do prosince 1973 snížila asi o ctvrtinu a proti roku 1972 cena vzrostla 4krát
na 11,65 dolaru. Irák, Libye a Írán vyhnaly v roce 1974 cenu na tehdy
neuveritelných 18 dolaru za barel.
57
Tato cena už byla zrejme mnoho i pro Americany, proto vypravili
do Saudské Arábie predsedu Chase Manhattan Bank a vnuka starého dobrého
Johna D. Rockefellera Davida Rockefellera, aby jednal s králem Feisalem. Ten
zrejme zapusobil, nebot Chase Manhattan Bank si v americkém ropném
prumyslu vydobyl dominantní roli. V návaznosti na tuto návštevu Saudská
Arábie bez zjevných prícin snížila cenu své ropy na smešných 5,5 dolaru. Proc
práve tolik? Vysvetlení je možné doložit tím, že v roce 1972 oznacil americký
„National Petroleum Council“ cenu 5,28 až 6,69 dolaru za zduvodnenou úroven,
umožnující investování do nových mimoarabských nalezišt pro dosažení
nezávislosti. Tento odhad se nejenže dodatecne ukázal jako nízký, ale navíc
ostatní státy OPEC novou cenu neakceptovaly. Cena se nakonec ustálila
na úrovni 12 dolaru za barel. I tak však došlo v rade evropských zemí k vážným
rozpoctovým problémum a sociálnímu neklidu. K rozporum, které se naplno
projevily na konferenci v Doharu, došlo i mezi státy OPEC, což bude
predmetem další kapitoly.
58
21. Co prozradila konference OPEC v Daharu
I když v polovine 70. let se zásluhou existence organizace OPEC podarilo
producentským zemím výrazne zvýšit ceny ropy a také jejich vlastní podíl
na výnosech z nich, nebyla situace v jednotlivých zemích zdaleka jednotná. Tato
skutecnost vzbuzovala obavy v prumyslových zemích, které mely strach z další
destabilizace v této tak duležité komodite.
Vetšina vesmes mimoarabských zemí OPEC, tedy Venezuela, Nigérie,
Indonésie a Ekvádor, si myšlenky o budoucnosti a zájmech západu príliš
nepripouštela. Pro arabské státy však bylo toto téma o mnoho zajímavejší. Irák
a Alžír dávaly najevo, že by jim v podmínkách studené války bylo docela
sympatické, kdyby nad západními státy brzy zavlála vlajka se srpem a kladivem
a libyjský vudce Khadafi se dal na stezku dobrodružství a sázel na anarchistický
a teroristický program. Írán mel z duvodu potreby financování industrializacních
plánu stálý zájem o co nejvyšší ceny ropy, ale pro šacha i pro krále Saudské
Arábie by marxistická orientace Evropy znamenala katastrofu. Proto si své
partnery predstavovali jinak. O jednote zemí OPEC nemohlo být reci a dokonce
se objevovaly dohady o možném konci celé organizace. Jak a proc k takové
situaci došlo?
Puvodne se zdálo, že po úspeších dosažených behem ropného bojkotu
v letech 1973 – 1974 je vítezství producentských zemí definitivní. Nyní však
došlo k delení koristi a celkem logicky muselo v této oblasti dojít ke sporum.
Hospodárská krize v západních zemích v první polovine 70. let zpusobila, že
obchod s ropou stagnoval. Zeme OPEC oficiálne sice proklamovaly dodržování
dohodnutých cen, ale neoficiálne za zády svých spojencu poskytovaly nákupcím
znacné rabaty. Jedním z nejslabších clánku tohoto retezu byl Írán. Vzhledem
k tomu, že šach neuvážene slíbil svému národu, že do 15 let zajistí v Íránu
stejnou životní úroven jako v rozvinutých západních zemích, dostával se
do vnitrních politických potíží. Pro splnení proklamovaného slibu mu nehlede
na náboženskou opozici nestacil ani zvýšený dolarový príliv, a proto s podporou
Libye, Iráku a Alžíru navrhoval další zvýšení cen o 20 %. Na druhé strane
protichudných zájmu byla Saudská Arábie, kterou do znacné míry podporovaly
i emiráty Golfského zálivu. Saudská Arábie jednak produkovala mnohem více
ropy než Írán, jednak pocet obyvatel byl v porovnání s Íránem desetkrát menší,
a tudíž už od roku 1974 inkasovala víc dolaru, než kolik jich mohla spotrebovat.
Pro srovnání: Írán v roce 1976 získal za ropu 22 miliard dolaru, ve stejné dobe
pak rídce osídlená Saudská Arábie 33,5 miliard dolaru. Tolik saudští šejkové ani
nepotrebovali, a tudíž nemeli zájem o zvyšování težby nebo cen. Bez velkého
nadšení navrhovali zvýšit ceny pouze o 5 %, maximálne 10 %. Tímto návrhem
ovšem nemohli zastánce maximalistického tábora potešit.
59
Pro doplnení ilustrace dosti napjaté doby v arabských zemích je možno
uvést zajímavou událost z prosince 1975. Tehdy se konala ve Vídni v budove
staré univerzity konference ministru ropy zemí OPEC. Krátce pred polednem
vnikla do budovy šesticlenná teroristická skupina pod vedením dnes již
doživotne odsouzeného „Carlose“, která hledala saudského ministra Ahmeda
Salis el Jamaniho. Nejprve se zdálo, že jde o útok izraelského komanda, ale
teroristé se záhy predstavili jako „Paže arabské revoluce“ a zdvorile Jamanimu
sdelili, že ho ac neradi budou muset zastrelit, pokud nesplní rakouská vláda
do 18 hodin jejich požadavky. Teroristum šlo predevším o vysílání prohlášení
únoscu prostrednictvím rozhlasu ve smyslu, že „príjmy všech arabských státu
z prodeje ropy musí sloužit arabskému boji proti Izraeli“. Rakousko tento i další
jejich požadavky splnilo.
Hned druhý den se ukázalo, že za touto teroristickou akcí stojí libyjský
vudce Khadafi. Letadlo rakouských aerolinií, které muselo dát k dispozici
rakouské ministerstvo vnitra, pristálo s únosci a s 11 ministry, kterí se stali
rukojmími v Tripolisu, kde byli konecne všichni propušteni.
Za touto na první pohled ne príliš úcelove zamerenou akcí se skrývala
snaha Khadafiho demonstrovat vuci ostatním arabským zemím svou moc
a postavit je pod tlak podpory protiizraelského boje. Za neprátele tohoto
programu mezi arabskými zememi byly oznaceny Saudská Arábie, Írán
a emiráty Abu Dhabi a Katar, které byly monarchisticky spravovány
a nepodporovaly dostatecne militantní protiizraelské hnutí, protože jim vadila
jeho marxistická orientace. Naopak za prátele arabské revoluce byly
považovány Libye, Alžír, Irák a Kuvajt, který v pozdejším vývoji nešetril svou
financní podporou palestinským organizacím.
V techto pomerech bylo ve všeobecném zájmu situaci uklidnit, a tak se
v polovine prosince 1976 v Daharu, hlavním meste emirátu Katar, setkalo
13 zemí OPEC, aby se dohodly o novém stanovení ceny ropy. Barometr nálady
pri jednání ukazoval na bourku. Vudcem bloku maximalistu, kterí prosazovali
zvýšení o 40 %, byl Íránec Djamshed Amouzega. Blok umírnených, který
navrhoval 5 %, vedl saudsko-arabský Jamani. Na zacátku bourlivého jednání se
zdálo, že bude dosaženo kompromisu, prijatelného pro obe strany, tedy
na úrovni 15 %. Pravá boure však nastala teprve nyní. O prekvapení se postaral
Jamani, který podle nových instrukcí z Riádu vystoupil s návrhem, aby
dosavadní základní cena 11,51 dolaru zustala nezmenena. Oficiální výklad
tohoto postupu melo být vytvorení príznivé atmosféry pro jednání v dialogu
mezi prumyslovými státy a rozvojovými zememi, dále pro usnadnení rešení
blízkovýchodního konfliktu, kde by mohly pomoci zejména USA. Tento návrh
60
však neprošel a Jamani byl ochoten jít na 5% zvýšení. Ani to však nestacilo
a v nastalé výmene názoru Jamani dokonce pohrozil, že Saudská Arábie pri své
kapacite nebude dodržovat hranice težebních kvót. Po prohlášení, že za daných
okolností bude cena ropy nadále urcována pouze trhem, opustil Jamani
s vlajícím burnusem konferenci. Roztržka byla zde.
V následných dohadech o duvodech Saudské Arábie k tomuto kroku
zaznelo, že po zkušenostech z vídenského teroristického cinu se královský režim
obával rustu síly extremistické skupiny pod vedením Khadafiho a cítil se
ohrožen. Neprítel se tedy nacházel ve vlastním tábore a jen úzká spolupráce
s demokraticky rízenými západními státy, zejména USA, mohla znamenat trvalé
uklidnení. Zdá se, že události, které nastaly asi o 15 let pozdeji, tuto úvahu
potvrdily. Operace „Pouštní boure“ proti iráckému Husajnovi odvrátila hrozby
napadení Saudské Arábie a emirátu a stabilizovala oblast Perského zálivu.
61
22. Ropa ve 3. ctvrtletí 20. století
Konání konference v Daharu casove spadalo do období, kdy USA znovu
rešily otázku závislosti na dodávkách ropy z dovozu. Strední východ zustával
i nadále hlavním dodavatelem ropy pro evropské zeme a v USA se závislost
na jejím dovozu dále nebezpecne prohlubovala. V roce 1977 již dovážely
polovinu své potreby a zustávaly jejím hlavním spotrebitelem. Taková závislost
byla pro USA závažnou již sama o sobe a vzhledem k politickým aspektum
postavení USA v izraelsko-arabských vztazích byla citlivou dvojnásobne.
Na dovozech ze Stredního východu byl silne závislý i další ekonomický kolos -
Japonsko.
Závislost na dovozu ropy do USA se v podstate neúspešne pokoušel rešit
v polovine 70. let již prezident Nixon. Cílevedomý program úspor energie
prosadil až prezident Carter, který se opíral o studie CIA, varující pred dalším
ocekávaným významným nárustem ceny ropy a energetických surovin vubec.
Byl stanoven úkol snížit dovozy ropy do USA do roku 1985 témer o polovinu,
zvýšit produkci uhlí a zajistit úsporu energie. Podobné plány rozpracovávaly
i evropské zeme.
Státy OPEC vetšinou nebraly toto ohrožení své vyjednávací pozice vuci
západu nijak vážne. Bylo naopak príznacné, že když v roce 1977 ve volbách
v Izraeli zvítezil k nelibosti Arabu Menachem Begin, vudce pravicového bloku
Likud, který byl velmi zkompromitován v protipalestinském boji, reagovaly
arabské státy OPEC vcetne Saudské Arábie výhružkami extrémního zvýšení cen
ropy. K nespokojenosti arabských zemí prispel i neúspech jednání konference
zemí Sever – Jih, jejíž význam byl v tehdejší dobe velmi zpolitizován. Smírlivé
stanovisko Saudské Arábie, která chtela situaci zmírnit podstatným zvýšením
své težby a svých dodávek, bylo v kvetnu 1977 paralyzováno, když
na saudskoarabském ropovodu do prístavu Ras Tamura došlo k explozi
a následným požárum. To melo za následek, že denní produkce v Saudské
Arábii výrazne poklesla a nabídka se tak snížila. V této souvislosti požáry
pomohly nekterým arabským zemím, zejména Íránu a Kuweitu, které mely až
dosud potíže s odbytem. Nikdy se nepodarilo zjistit, kdo stál za temito výbuchy.
Podle soudobého amerického tisku to mohly být arabské síly, které mely radu
motivu, ale vylouceny prý nebyly ani CIA nebo jiné americké instituce.
Nespokojeným nemusel být ani prezident Carter, kterému vysoké ceny energie
mohly pomáhat prosazovat úsporný energetický program v Kongresu.
Na vysokých cenách mel zájem zejména Írán, protože pri nízkých cenách by
mel šach málo penez na nákup zbraní, které potreboval pro svuj velký
strategický vojenský program.
62
Situaci se podarilo urovnat v záveru konference zemí OPEC
ve Stockholmu v roce 1977, na které zeme vcetne Saudské Arábie odsouhlasily
cenové zvýšení o 5 %. Tím se cena ropy zacala blížit k požadovaným
20 dolarum za barel.
Již dríve jsme uvedli, že státy OPEC spojují spolecné zájmy, ale taktika
jednotlivých zemí je ovlivnována jejich politickými a ekonomickými zámery.
Ty ovšem nemusí být nutne v rozporu se zájmy koncernu a jejich domovských
zemí.
Celková svetová produkce ropy v roce 1999 je odhadována na 76.100 tis.
barelu denne. Z toho zeme OPEC vykazují 34.700 tis. barelu denne. Postavení
jednotlivých zemí OPEC je následující:
(v ooo b/denne)
Saudská Arábie 10.800 Libye 2.000
Írán 4.800 Indonésie 1.300
Venezuela 3.200 Alžír 800
Spojené arabské emiráty 2.900 Katar 500
Kuweit 2.600 Gabon 400
Irák 2.500 neutrální zóna 500
Nigérie 2.400
Pro srovnání jsou kapacity ostatních velkých producentu tyto:
USA 8.000 Kanada 3.800
Rusko 6.500 Velká Británie 3.500
Kazachstán 800 Mexiko 3.500
Ázerbajdžán 300 ostatní Asie 5.200
Norsko 3.500 ostatní Afrika 2.400
Události kolem ropy koncem 70. let potvrdily, že v této hre se karta OPEC
stala esem, s nímž se dodnes musí pocítat. Zásady hry se príliš nezmenily a ani
principiální zmeny ve svetové politice koncem 80. let ji podstatne neovlivnily.
V roce 1979 íránský šach musel opustit svou zemi a Írán se stal islámskou
republikou s nekompromisní náboženskou politikou. Ve stejné dobe se v Iráku
stal prezidentem Husajn a mezi obema státy vypukla v roce 1980 vleklá válka,
kterou svetové organizace, Organizace islámské konference a Liga neúspešne
rešily radu let. USA se dostaly do prekérní situace v Íránu kvuli svému
velvyslanectví v Teheránu a do konfliktu s Irákem se na zacátku 90. let dostal
celý západní svet a vetšina arabských zemí, když Husajn napadl Kuweit.
Palestinsko-izraelský konflikt, který trvá od roku 1948, se nedarí rešit již více
než 50 let a stejne dlouho se tento konflikt týká i ropy.
63
23. Kolik ropy ješte pro potrebu lidstva zbývá?
Tato otázka trápí prognostiky už hodne dlouho a nikdo na ní nezná
odpoved. Nicméne pokládat si tuto otázku je správné, protože zásoby ropy
na zemekouli nejsou obnovitelné, nejsou neomezené a v dusledku stále
intenzivnejší težby se stále vycerpávají. Správnejší formulace této otázky by
však byla: Jak dlouho bude možno ropu cerpat pri ekonomicky prijatelných
podmínkách?
Potreba energie a i její cena ve svetovém merítku stále roste. Zmenit druh
energie je možné jen tehdy, je-li to ekonomicky prijatelné a nutné. Pro ropu je
charakteristické, že její težba je lokalizována ve stále obtížnejších podmínkách,
což s sebou prináší i vyšší náklady. Dnes se v nárocných podmínkách ropa teží
na Sibiri a na Aljašce v morských šelfech do hloubky 200 m a predpokládá se,
že se pujde ješte dále na sever, do ješte vetších morských hloubek a budou se
využívat i ropné písky a bridlice. A to vše tak dlouho, dokud se nenajde
ekonomicky výhodnejší rešení.
Odhad svetových zásob ropy v prubehu doby v dusledku odkrývání
nových ložisek neustále zvetšoval:
(v mld. tun)
zásoby spotreba
1959 39,87 0,98
1969 73,20 2.08
1975 89,60 2,70
1996 159,40 3,82
Svetová energetická rada (WEC) v roce 1997 odhadovala, že pri soucasné
spotrebe ropy vydrží zásoby pouze na 40 let. Stejnou prognózu více méne
potvrzuje rada dalších expertu ropných spolecností a ústavu. Existují ovšem
i predpovedi optimistictejší, nekteré až neuveritelne. Svetová banka (World
Bank) došla k záveru, že i pres dosavadní celkovou spotrebu nám ropa muže
vydržet ješte 600 let. Prejme si, aby to tak skutecne bylo. Výše uvedená tabulka
totiž v kolone zásob buduje podezrení, že explorace se vždy delá na 40 let a rídí
se podle spotreby. Ve skutecnosti tomu asi tak bude, pokud cena nových ložisek
bude pro výrobu a spotrebu ješte prijatelná.
Odhaduje se, že od zacátku težby se do soucasnosti spotrebovala již více
než polovina težitelných zásob. Tempo nove objevovaných nalezišt se však
neustále snižuje. V soucasnosti se nove odkrývá jeden barel na ctyri vytežené.
Podle publikovaných odhadu je možné predpokládat, že v letech 2030 – 2040
64
bude produkce stále rychleji klesat, v dusledku cehož se cena ropy proti dnešku
muže zvýšit asi 3x, a trh v této komodite dozná zásadních zmen.
Technický pokrok však umožnuje lepší využití známých ložisek, a tím
i prodloužení životnosti težby. Zlepšují se také technické možnosti odkrývání
a využívání nových zdroju a je pozoruhodné, že náklady na otevírání nových
vrtu se ve srovnání s 80. lety snížily na jednu tretinu na jeden barel.
I když za posledních 20 let došlo ke znacnému vzestupu celkové težby
ropy, dochází presto k tomu, že úsporná opatrení pri jejím využívání jsou
úspešná. Svedcí o tom statistika snížení spotreby ropy v kilogramech
na vyprodukování jednoho tisíce dolaru hrubého domácího produktu v letech
1990 a 1999.
zeme 1990 1999
USA 130,5 114,4
Nemecko 92,6 84,4
Velká Británie 90,4 71,8
Kanada 144,9 135,1
Holandsko 144,1 127,6
Itálie 94,5 84,5
Francie 84,8 77,5
Irsko 103,6 89,9
Švédsko 114,9 104,1
Dánsko 102,1 92,1
Z tohoto prehledu lze také usuzovat na míru závislosti jednotlivých zemí
na rope a na snižování této závislosti. Je zajímavé, že u nekterých zemí je toto
snižování bud malé, nebo se podíl ropy na tvorbe HDP za stejné období zvýšil.
zeme 1990 1999
Japonsko 105,1 104,3
Belgie 141,4 138,7
Recko 155,5 159,0
Portugalsko 120,3 129,6
Španelsko 98,8 114,8
Zámerná regulace cerpání ropy v nalezištích státu OPEC ze strany jeho
clenu a snaha o snižování závislosti na dodávkách ze Stredního východu vede
k tomu, že podle dnešních odhadu se dosud známá evropská nalezište vycerpají
asi do 10 let. USA, které dnes dováží polovinu své spotreby ropy, mají vycerpat
svá vlastní nalezište približne za stejnou dobu. Podíl státu OPEC na svetové
65
težbe má kolem roku 2015 cinit asi 50 %. Je samozrejmé, že tento vývoj posiluje
pozici zejména arabských zemí, na jejichž území se nachází 90 % svetových
dosud známých zásob ropy.
Toto hodnocení prirozene vysvetluje soucasný politický zájem na oblasti
Stredního východu obecne a v posledních letech také na zeme kolem
Kaspického jezera, tj. Rusko, Kazachstán, Turkmenistán a Ázerbajdžán. Odhad
zásob v této oblasti je dosud nepresný a pohybuje se od 10 do 30 miliard tun
ropy. Ostatne význam ropy pro svetovou ekonomiku a politiku v budoucnosti
alarmuje v této oblasti jak Rusko, které se snaží o osu Moskva – Jerevan –
Teherán, tak i USA, které vytvárí linku Washington - Baku - Ankara. Rusko
pocítá s existujícím ropovodem z Baku pres Dagestán a Cecensko
do Novorossijsk, USA pocítají s cestou z Baku pres Gruzii do prístavu Poti
Supsa v Cerném mori. Jiná americká alternativa, která je velkorysejší, pocítá
s možností položit ropovod z Tengizu Kaspickým jezerem až do Baku a odtud
do tureckého Ceyhanu ve Stredozemním mori. Turci mají o tuto možnost znacný
zájem a maximálne se snaží zpacifikovat kurdská území, kterými by ropovod
probíhal. Naproti tomu se jim vubec nelíbí zámer Bulharska a Recka obejít
výstavbou nového ropovodu Bospor a Dardanely a nabízejí Ukrajine vybudovat
nový ropovod z tureckého cernomorského Samsunu do Ceyhanu.
Do této hry vstupuje i další mocný zájemce – Cína, jejíž potreba a dovozy
ropy se stále zvyšují. Chtela by postavit ropovod z Kazachstánu do Cíny o délce
asi 3000 km. Kazachstán asi nebude proti, protože se potrebuje zbavit své
závislosti na Rusku, pres které až dosud vede jeho jediná dopravní cesta
pro ropu.
Není divu, že v takové turbulenci nemohl obstát u nás známý pan Kožený,
který své zájmy v Ázerbajdžánu neprosadil.
Situace a možnosti rešení v podmínkách soucasného sveta nejsou
jednoduché a zabývají se jimi všichni mocní. Inspirace k rešení složitých vztahu
a ke snížení vlivu arabských zemí se zrejme hledá i v drívejších postupech.
Britský expert Cambell navrhuje vyhlásit volný prístup ke všem svetovým
nalezištím a urcení dodávkových kvót pro ruzné regiony. Tento návrh se
v podstate kryje s predstavami USA, ale prosadit jakékoliv prijatelné rešení
pro všechny bude obtížné.
Hovoríme-li o rope, nelze se vyhnout alespon strucné zmínce o cenách.
V soucasné dobe je asi 80 % vytežené ropy využíváno jako energetického
zdroje, který se promítá do všech hospodárských oblastí, pocínaje dopravou,
pres výrobní cinnosti až k zabezpecování životních a kulturních potreb
66
spolecnosti. Cenová labilita této komodity proto ovlivnuje celkový hospodárský
i politický vývoj. Vetšinu ostatních surovinových trhu je možno považovat
za víceméne stabilní a u nekterých, zejména u zemedelských surovin, je
zaznamenáván i významný cenný pokles. U ropy se v cenové politice promítají
i politické ropné krize, které ovlivnují hospodárský vývoj. Cena ropy stále roste,
ale faktem zustává, že výše nominálních cen nevystihuje skutecnost. Nominální
ceny je nutné korigovat s vlivy inflacními. Když v ríjnu 1998 klesla cena barelu
ropy na 12 amerických dolaru, byla skutecná cena po odectení inflace proti roku
1973, tj. proti období pred první ropnou krizí, dokonce o neco nižší než tehdejší
nominální cena tj. cca 3 dolary. Inflace pokracuje stále, a proto se ceny nemohou
vrátit za normálních podmínek ke svému srovnatelnému nominálnímu základu.

Cena ropy byla pred vypuknutím ropného boomu v Americe v 19. století
asi 20 dolaru za barel. V roce 1860 se v dusledku nadprodukce v Pennsylvánii
snížila na 2 dolary za barel a v dobe obcanské války v USA v letech 1861 –
1865 klesla cena na 10 centu vcetne sudu. Pak se sice cena postupne zvedala, ale
po prudkém zvýšení nabídky texaské ropy se v roce 1902 cena znovu zhroutila
na 20 centu za barel.
V dobe nedostatku ropy po druhé svetové válce se cena za barel
pohybovala na úrovni do 3 dolaru. Až do vypuknutí Suezské krize v roce 1956
byla cena víceméne stabilní, po této události se však zvýšila více než razantne.
Po založení organizace OPEC a v dusledku vývoje mezinárodní situace
v 60. letech se dosud neochvejná pozice koncernu z doby vytvorení kartelu
v roce 1928 zacala drolit a prestal platit diktát cen. V roce 1972 pred
vypuknutím první ropné krize se cena pohybovala na úrovni 2,80 dolaru
za barel. V roce 1973 byla cena již na úrovni 11,56 dolaru a v roce 1977 stála
ropa kolem 15 dolaru. V osmdesátých a devadesátých letech se docilované ceny
pohybovaly v prumeru takto:
(v amerických dolarech za barel)
1985 1986 1987 1990 1991 1993 1995 2000 2001
27,59 15,07 17,42 21,34 17,77 15,78 16,81 28,00 ?
Silné koncernové podniky se snaží cenový vývoj ropy kontrolovat
zejména ve vztahu k vývoji trhu rafinerských produktu. Vysoké ceny pomáhají
prosazovat úsporná opatrení v energii, posilují podnety k hledání alternativních
zdroju a mohou mít i pozitivní vliv na dodržování hlavních emisních limitu. Je
také skutecností, že težba ropy v technologicky a klimaticky nárocných
nalezištích se vyplácí až po dosažení urcité cenové hladiny. Napríklad težba
ropných písku a bridlic je ekonomická až pri cene nad 60 dolaru za barel, což by
prý melo nastat asi za 20 let. V této souvislosti se vycítá zemím OPEC, že této
skutecnosti využívají k promyšlenému cenovému lavírování.
67
Zásadní rešení, o kterém ovšem není jasno, zda by vyhovovalo všem, je
vyvinout efektivní alternativní energetické zdroje v prijatelných cenových
relacích. Podle odborníku k tomu dojde až v dobe celkové energetické krize,
tedy ne dríve než za 30 let. Dílcí kroky ovšem nejsou vylouceny. Jako príklad
muže sloužit tzv. bionafta, palivo pro vznetové motory. Jedná se o metylester
repkového oleje, který je v urcitém pomeru smíchán s ropným produktem.
Podobnou možnost pro pohon automobilu skýtá i kvasný líh. Zdokonalování
techto druhu paliv, zejména vhodných aditivu, si však vyžádá další úsilí.
Ropa je velmi cennou smesí uhlovodíku, které jsou jen asi z 20 %
využívány pro jiné úcely než ke spalování s energetickým cílem. Její zhodnocení
petrochemickými procesy na suroviny jako ethylen, propylen, buten, benzen
a mnoho dalších by bylo mnohem prospešnejší a prozíravejší. Je známo, že
na výrobu 10 km PVC potrubí o prumeru 10 cm je zapotrebí 5x méne energie
než pro výrobu stejného potrubí litinového. Na výrobu sklenených lahví je
potreba 2x více energie než na lahve z PVC nebo polyethylenu. Místo 100 litru
benzinu, který spálíme v motoru osobního automobilu asi po ujetí 1000 km, by
bylo možné ze stejného množství ropy vyrobit 25 pánských košil, 180 m
vodovodního potrubí, jednu automobilovou pneumatiku a 200 páru dámských
puncoch. V roce 1957 skupina biologu v Lavere v Marseille pri hledání
zpusobu, jak odstranit parafin z motorové nafty, objevila, že pri nasazení
urcitého druhu mikroorganismu tyto dokáží premenit parafín na bílkovinný
prášek vhodný pro krmné úcely. Tato bílkovinná látka byla úspešne odzkoušena
pri krmení jatecních zvírat a potvrdila se její zdravotní nezávadnost.
Snad jednou bude „mystická surovina“ - ropa využívána ve vetší míre
i k jiným úcelum než jejímu spalování.
Toto je v nejvetší strucnosti historie suroviny, která snad nejvýraznejším
zpusobem dokázala zmenit svet a život cloveka.